Here comes the Bogey-man

12. prosince 2012 v 13:50 | Mikhail |  Originální Fikce

Studená hlaveň revolveru v mých ústech rychle hořkne a já vím, že se musím rozhodnout. Je to teď, nebo nikdy. Zavírám oči a nadechuju se. Radši se zabiju sám, než aby mě dostala ta věc.




Začalo to nevinně. Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se s rodiči do malého městečka v Utahu. Táta si prý potřeboval odpočinout od práce a máma pořád říkala, jak se jí stýská po domě někde stranou od rušného velkoměsta. Redville bylo jedno z těch míst, kde se propadnete o několik desítek let do minulosti. Prašné cesty, omšelé domy a stejně omšelí obyvatelé. Ale bylo tam všechno, co jsme potřebovali. Táta začal pracovat jako automechanik v místní dílně a máma zůstala doma. První rok bylo všechno fajn - spřátelil jsem se s partou kluků z vedlejšího města a často jsem za nimi těch několik kilometrů jezdil na kole. Kolem dokola nebylo vlastně nic, ale parta malých kluků si vystačí i s málem. Lezli jsme po skalách, stříleli prakem myši a hraboše nebo si hráli na divoký západ.

Našli jsme to jednoho červnového večera ve skalách. Sam objevil skalní rozsedlinu, které jsme si nikdy před tím nevšimli. Byla široká tak akorát na malého kluka. Šel tam Paul a všichni jsme čekali venku a napětím jsme snad ani nedýchali.

"Něco tu je!" Ozvalo se ze tmy a ještě víc to rozdmýchalo naši zvědavost.

"A co?" Zeptal se Sam po chvilce ticha.

"Nevím, je to… jako kus látky nebo co." Pochopitelně jsme čekali aspoň truhlu s pokladem ale bylo to lepší, než nic.

"Fakt tam není nic jinýho?" Houkl do pukliny Robin a v hlase měl ještě náznak naděje.

"Je tu hrozná tma… hele, ještě jsem něco našel!" Zněl nadšeně a o to víc nás zajímalo, co to bude. Vysoukal se z přírodního úkrytu a v rukách špinavých od hlíny držel ten kus staré tmavé látky a dost ošklivou ale detailně vyvedenou sošku něčeho, co vypadalo napůl jako člověk a napůl jako nějaké divné zvíře. Najednou se zvedl prudký vítr a mně přeběhl mráz po zádech. Ani ostatní se netvářili z nálezu moc nadšeně.

"Možná… možná bysme to měli vrátit…" Ozval se Robin poněkud přiškrceným hlasem.

"Blbost! Našli jsme to, tak je to naše!" Odmítl rázně Paul a bez váhání strčil sošku do kapsy. Kdybychom jen tenkrát věděli…



Když mi za týden přišli kluci říct, že Paula v noci srazilo auto a prý je to s ním dost špatný, nemohl jsem tomu uvěřit. Nikdo nevěděl, co dělal uprostřed noci na silnici ani kde se v takovou dobu na tak opuštěném místě vzalo auto, ale v tu chvíli na tom nezáleželo.

Dodnes si pamatuju ten pocit absolutní bezmoci, když jsme s rodiči jeli na pohřeb. Bylo to nepochopitelné, nemohl a nechtěl jsem věřit tomu, že se to skutečně děje. Na sošku si za daných okolností nikdo ani nevzpomněl. Po oné události se Robin a jeho rodiče odstěhovali pryč - kam, to jsem nezjistil a možná to tak bylo lepší. Roky ubíhaly, já si ve dvaceti našel práci ve větším a o něco méně zapomenutém městě Long River. Nemůžu říct, že bych se měl kdovíjak dobře, ale rozhodně to mohlo být i horší. Jenže nic dobrého netrvá věčně.

Už si asi nevzpomenu, kdy jsem začal mít ten divný pocit, že mě někdo sleduje. Nejhorší na tom byl fakt, že jsem tyhle pocity nemíval na takových těch obvyklých místech, jako když jde člověk večer z práce nebo když se na vás dívá v autobuse někdo, kdo sedí za vámi - ostatně, pro tyhle případy jsem měl v kapse malý revolver. Vždycky mě tyhle tušení přepadly doma - když jsem seděl na gauči a díval se na televizi nebo jsem stál u sporáku a vařil. V ten moment bych přísahal, že za mnou někdo stojí a dívá se na mě. Pokaždé jsem ztuhnul a měl strach se otočit - jasně že jsem věděl, že jsem doma sám, ale ten pocit byl neodbytný a lezavý jako mráz. Pokaždé jsem ale nakonec našel odvahu a prudce se otočil, jen abych si záhy mohl říct, že asi začínám být paranoidní. Nějakou dobu to zůstalo jen při těchhle nepříjemných domněnkách, jenže pak jsem se namátkou podíval do zrcadla na chodbě, a v něm jsem zahlédl shrbenou ale přesto poměrně vysokou postavu. Vyděsilo mě to skoro k smrti, ale přičítal jsem to únavě a bujné fantazii. Když se mi tohle stalo čtyřikrát nebo pětkrát, prostě jsem si toho přestal všímat - co taky jiného jsem s tím mohl dělat.

Ten největší šok nastal jednoho podzimního rána téhož roku. Jako obvykle zazvonil budík, který jsem záhy nahmatal a vypnul. S ním jsem ale nahmatal ještě něco jiného a díky své rozespalosti jsem to shodil na zem. Převalil jsem se na bok a zašmátral vedle postele. Bylo to poměrně malé, dost členité… zvedl jsem tu věc ze země a ke své hrůze jsem si uvědomil, že se dívám na tu starou vyřezávanou sošku, kterou jsme našli, když jsem byl malý. Možná, že tohle celé byl jenom něčí nejapný vtip. Že si na mě někdo ze staré party vzpomněl a rozhodl se, si ze mě vystřelit. Jenže to mělo spoustu "ale" - jak by věděli, kde bydlím? A jak by se nepozorovaně dostali do mého bytu? Začal jsem se uklidňovat, že takových figurek může být spousta - nikdy jsme neměli jak zjistit, co byla vlastně zač. Třeba to byla nějaká věc pro štěstí - i když, tohle bylo opravdu odpudivé stvoření, mohl jsem se snažit sebevíc, ale nedokázal jsem se přimět věřit tomu, že by tohle mělo nosit štěstí. Koutkem oka jsem zavadil o budík a urychleně vstal - když si hodně pospíším, tak to ještě stihnu do práce včas. Figurku jsem po cestě vyhodil do popelnice a nutno říct, že se mi tím dost ulevilo. Bylo to pro mě ráno vůbec poslední, ale kdo to mohl tušit. Sice se říká: "žij každý den, jakoby byl tvůj poslední," ale kdo se tím skutečně řídí? Pracovní den nenabídl žádné nevšední zážitky. Obloha byla stále stejně zatažená a studený vítr venku vířil spadané listí. Poměrně rychle jsem se uchýlil ke čtení, které poskytovalo kýženou kratochvíli právě pro tyhle klidné dny.



Mrknul jsem po očku na hodiny a ke svému překvapení zjistil, že je sedm. Zase jsem byl hodinu přesčas. Zaklapl jsem Psa baskervillského a v rychlosti jsem všude zhasnul. Venku už byla dávno tma, takže jsem měl trochu problém najít správný klíč, abych mohl zamknout. Proto jsem si nevšiml odrazu ve skleněných dveřích, který by snad alespoň trochu zmírnil můj šok, když jsem se otočil na ulici. Stál tam - vysoký, shrbený, v oblečení tak tmavém, že světlo pouličních lamp nemělo ani nejmenší šanci. Stín, který, jak jsem si velmi dobře uvědomoval, žádným stínem nebyl. Ztuhnul jsem, fyzicky i psychicky. V tu chvíli jsem se zkrátka nemohl hnout, nemohl jsem mluvit, ani přemýšlet. Těžko bych hledal příměru pro ten nepopsatelný pocit strachu - čiré hrůzy z něčeho, co člověk nedovede pojmenovat. Ta věc tam jen tak stála, snad deset metrů ode mě. V další vteřině se někde hluboko ve mně našel kousek odvahy a já se dal na útěk. Nikde nebylo ani živáčka ale v tu chvíli jsem to vnímal jen okrajově. Nebylo to důležité, alespoň jsem si to myslel. Zastavil jsem až na samém kraji města. Plíce mě pálily a já věděl, že dál už nemůžu. Ta věc musela přijít s tou figurkou a rozhodně nevypadala jako něco, před čím se můžete schovat pod postel. Na konci ulice zhaslo světlo. Druhé. Třetí. Jedna po druhé se lampy vzdávaly a pohřbívaly město do černého ticha. Až zůstala jen poslední, pod kterou jsem stál já. A stín. Nebylo kam utéct, nebylo kam se schovat.

"Co po mně sakra chceš?!" Zakřičel jsem ze samého zoufalství, abych udělal aspoň něco. Stín mlčel, ale začal se pomalu přibližovat. Roztřesenýma rukama jsem vytáhl z kapsy revolver, uvolnil pojistku a namířil ho na tu věc. Okolím se rozlehly tři výstřely. Tušil jsem, že to bude k ničemu ale musel jsem to zkusit. Stín se ani nezachvěl, nezpomalil. Padl jsem na kolena a matně jsem si uvědomoval, že brečím. Přes bizarní velikost toho, co připomínalo lidskou postavu už na mě nedopadalo ani světlo té poslední lampy. Křečovitě jsem sevřel studený revolver a uchýlil se k tomu nejzoufalejšímu činu, jaký člověk může spáchat.

Studená hlaveň revolveru v mých ústech rychle hořkne a já vím, že se musím rozhodnout. Je to teď, nebo nikdy. Zavírám oči a nadechuju se. Radši se zabiju sám, než aby mě dostala ta věc. Mačkám spoušť a vzduchem zazní čtvrtý výstřel.

Pokud jste teď čekali konec, tak vás zklamu. Otevřel jsem oči a nechápal, co se právě stalo, nebo spíš nestalo. Pořád jsem měl na jazyku hořký kov, který teď byl navíc i horký. Nepochybně k výstřelu došlo. Stín, který se po mně před vteřinou už, už natahoval, byl pryč.

"Tady jsem." Ozval se za mými zády hlas, který bych přiřadil k šedesátiletému alkoholikovi. Hodil jsem revolver na zem, protože v tomhle divném světě mi byl stejně k ničemu a otočil se. Věc seděla na lavičce, stejně temná jako před tím, a tam, kde se daly tušit ruce, držela zapálenou cigaretu. Do světla lampy se vznesl obláček dýmu. Nebyl jsem schopný slov - kdo by taky byl, po tom všem, co se stalo. Jen jsem na ten výjev tupě zíral a snažil se v tom najít nějaký smysl.

"Těžko se zabít, když už v podstatě mrtvý jsi." Konstatovala postava s takovým klidem, jakoby předčítala počasí. Ano, to skutečně osvětlilo situaci. Místo dalších slov se postava zvedla a znovu došla až ke mně. Tentokrát už mi nezbývalo nic jiného, než zkrátka čekat na svůj osud. Cítil jsem, jak mi to položilo asi-ruku na rameno a celým tělem mi projela ostrá bolest. Zhasla i poslední lampa a celý svět se pohroužil do tmy, jen aby mě v další vteřině oslepilo zářivé bílé světlo. Pomalu jsem si přivykl a zjistil jsem, že jsme v nemocničním pokoji. V posteli ležel kluk, tak v mém věku. Hodně hubený a bledý jako smrt. Přístroje, na které byl napojený pravidelně pípaly. Podíval jsem se na něj zblízka a uvědomil si, že se dívám na sebe. Opatrně jsem se dotkl jeho - svojí - tváře.

"Co to je?" Zeptal jsem se prakticky šeptem.

"Když ti bylo osm, srazilo tě auto. Od té doby jsi v kómatu. Žiješ, pokud se tomu tak dá říkat, jen díky přístrojům." Bylo to bolestivě stručné.

"Takže všechno… všechno co jsem zažil…" Přikývnutí. Stále jsem si prohlížel sám sebe v té posteli. To přece nemohla být pravda. Ale jinak by to bylo možné.

"Měli bychom jít." Pronesla postava neutrálně a já už neměl ani nejmenší pochyby o tom, co přesně to je. Věděl jsem, že teď skutečně umřu a najednou mi to nepřipadalo jako tak špatný konec.

"Půjdeme." Pronesl jsem a poslechl svou Smrt.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Doporučený poslech: Einstürzende Neubauten - Sabrina
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama