Memory Slot 1.0 (M/M, BDSM, 18+)

7. května 2013 v 10:03 | Mikhail |  Originální Fikce
Píše se rok 2102 ale navzdory datu je svět velmi podobný tomu, ve kterém žijeme my. No, možná je o něco zkaženější a dravější. V tomhle světě k sobě našli cestu dva muži - rozdílní a přesto si tak podobní. Oba ředitelé soukromých korporací, oba dost staří na to, aby věděli, že kdo si hraje, nezlobí ale snadno se může spálit o rozpálenou plotnu. Začali spolu hrát hru. Na povrchu jde jen o prosté předání kontroly, pod povrchem je však křehký vztah založený na hluboké důvěře, porozumění a respektu. Jenže když je něco ideální, málokdy si toho dovedeme vážit.



Poznámka autora: Když se v dnešní době řekne BDSM, většině lidí se vybaví ďábelský opus 50 Shades of Grey. Tahle povídka byla napsána měsíce před 50SoG, nevznikla jako fanfikce se změněnými jmény postav. O BDSM se zajímám dost let, zajímá mě na něm partnerská stránka věci, důvěra, respekt, vzájemné naplnění potřeb, bez kterých to je skutečně jen tupé plácání přes zadek. O 50SoG se možná někdy rozepíšu ale nejsem si jistá jestli by takovou kadenci sprostých slov tenhle blog unesl.

Upozornění: Vzhledem k délce je povídka rozdělená na dvě kapitoly!

Ve stínu mrakodrapů, které vytvářely typické příšeří velkoměsta i za slunečného dne, se líně povalovalo vlahé podzimní ráno. Nicméně to bylo to jediné, co se v devět ráno ve městě líně povalovalo. Masy lidí spěchajících do svých zaměstnání, vystresovaní řidiči v kolonách a všudypřítomný hluk. Svět v roce 2102 byl chaotický, uspěchaný a nelítostný, ale jeho obyvatelé to nevnímali. Vždyť nikdy nezažili nic lepšího, tenhle svět pro ně byl normální. Každý den padlo několik společností, další se zrodily, pár poprav, občas se mezi ně připletl i někdo nevinný. Nikoho to nezajímalo. Nikdo neměl čas se zajímat. Mít práci a mít kde bydlet, to byly dvě základní potřeby, základnější než dýchání a spánek, protože kdo je neměl, brzy dýchat přestal. Velké korporace bojovaly o místo na výsluní jako hejno piraní o poslední kousek masa, nehledě na férovost, nehledě na legálnost, dokonce i vlastní ztráty. Byla to neprostupná džungle. Šachy, kdy vám uprostřed hry někdo třetí vrazí kudlu do zad. Ale byl to svět vztahů mnohem složitějších, než je pouhá rivalita. Křehká spojenectví založená na chvilkové shodě zájmů nejsou vzácná, ale občas se stane, že díky takovému spojenectví vznikne pouto trvalejší, pevnější a hlavně osobní, jakkoliv neprofesionální to může být.

#

Taxík zastavil u jednoho z mnoha mrakodrapů a dveře se automaticky otevřely. Na široký chodník vystoupil středně vysoký muž se světlými hnědými vlasy. Odhadem mu mohlo být tak kolem třicítky, možná o něco víc. Za očima, jejichž zelená barva byla tak výrazná, že většina lidí rychle pochopila, že není přirozená, se bezpochyby ukrýval bystrý intelekt. Skvěle padnoucí oblek z drahé přírodní látky prozrazoval, že nebude jedním z běžných korporátních zaměstnanců, kteří ostatně už dávno pracovali. Podíval se na hodinky, jen aby se ujistil, že jde opravdu včas. Vytáhl svou identifikační kartu a projel jí čtečkou - prosklené dveře s vyleptaným logem Alphege Technologies se okamžitě otevřely. Prošel detektorem, a když stroj nespokojeně zapípal a ukázal červené světlo, jen si povzdechl. Vytáhl z kufru elektronický list s potvrzením a pečetí o přítomnosti implantátů druhého a třetího stupně ve svém těle a spolu se svou identifikací ho předal strážnému. Občas si říkal, že asi někoho v Zertechu pověří, aby navrhl úpravu detektorů tak, aby implantáty nezaznamenávaly. Strážný si list přečetl a vrátil obojí zpět s tím, že je to v pořádku. Samozřejmě, že bylo, to mu nemusel nikdo říkat. Další zastávka - recepce.

"Dobrý den, přejete si?" Starší žena za vysokým pultem se na něj dívala lehce podezřívavě. Asi si všimla reakce detektoru. Předsudky byly jedním z důvodů, proč většinu lidí, kteří se starali o styk s veřejností, nechal vyhodit a implementoval místo nich umělou inteligenci. Nechápal, proč byly některé velké firmy stále tak konzervativní.

"Jdu za panem Alphegem." Překvapilo ji to, ale snažila se působit seriózně.

"A máte sjednanou schůzku?" Bylo mu jí trochu líto. Ten naučený dril jí pravděpodobně vymyl mozek. Kdyby se podívala na tu nestydatě velkou obrazovku před sebou, věděla by, kdo před ní stojí a rovnou by ho nechala dovést do kanceláře.

"Ne. Jen mu řekněte, že je tu Damien Cleveland." Zadívala se na něj trochu nechápavě, než jí došlo, že neřekl jen jednoduchou odpověď.

"Ale já…" Ano, tohle byl ten důvod, proč bylo lidstvo odsouzeno k záhubě. Opět vyndal z kufříku kartu a podal jí recepční. Ta si ji vzala, a když se dostala k "zaměstnání", jen překvapeně zamrkala.

"Chápu, hned vám obstarám nějaký doprovod." Přikývl a vyloudil na své tváři jeden falešný úsměv.

"Velmi děkuji za ochotu." Za necelou minutu u něj byl jiný strážný s tím, že ho odvede na kýžené místo. Během dlouhé cesty výtahem přemýšlel, že je to vlastně zvláštní. Eirana znal osobně už několik let, vzhledem k podobnému zaměření se o práci bavili často, a přesto ještě nikdy nebyl u něj v kanceláři. Výtah s jemným škubnutím zastavil a strážný se omluvil, že musí něco urgentně vyřídit a Damien tak bude muset pokračovat sám. S tím neměl problém. Vystoupil z výtahu a opět musel uznat, že má Eiran dobrý vkus. Decentní dekorace, zdi obložené tmavým dřevem, nábytek ze světlé kůže. Vlastní vstup do kanceláře poznal opravdu snadno. Jiné obrovské dřevěné dvoukřídlé dveře tu nebyly. Zaklepal a vstoupil. Eiran nebyl překvapený, že ho vidí a Damiena zajímalo, jak o něm ví. Upřímně pochyboval, že by měl čas na sledování veškerých kamer a záznamů.

"Ten detektor. Když někdo neprojde, posílá mi to automaticky zprávu. Dáš si kafe?" Samozřejmě. Mělo ho to napadnout. Damien se usmál a byl upřímně rád, že je pro změnu ve společnosti někoho, kdo nemá v hlavě slámu.

"Dám, díky." Sedl si na pohovku u stěny, nalevo od Eiranova stolu.

"Můžu ti udělat výjimku, že na základě vstupu přes tvou identifikaci to neprovede sken. Slyšel jsem, že pro lidi s implantáty je to hodně nepříjemné, snad že i někdo zkolaboval." Odeslal zprávu s prosbou o dvě kávy svojí asistentce.

"To dělá to elektromagnetické pole - implantáty mají svoje vlastní a sken ho narušuje. Teoreticky by mohlo dojít i ke zkratu, ale díky bohu se to nepotvrdilo." Uvedl na pravou míru informace, které se Eiranovi donesly.

"Říkáš to, jako by se tě to netýkalo." Usmál se černovlasý.

"To je pravda. Ty problémy se týkají běžných implantátů. Ty moje byly vyrobeny na zakázku a byly upraveny podle mnou dodaných podkladů. Občas se divím, že díky nim neumím lítat, za ty peníze bych měl."

"Zatraceně bohatej korporátní pes, hm?" Zasmál se Eiran a Damien se přidal, protože oba více než dobře věděli, že Eiranovo konto by si to Damienovo dalo k snídani. Asistentka přinesla slibované kafe a Damien ho s povděkem přijal.

"No, kvůli tomuhle jsi asi nepřišel. Co se děje?" Trochu zvážněl.

"Ne, nic se neděje. Jen jsem tě chtěl vidět." Ve skutečnosti se toho dělo hodně, ale Eiran byl ten poslední, s kým o tom chtěl mluvit. Přesto ho jeho přítomnost uklidňovala a to by přesně to, co teď potřeboval. Začalo to asi před měsícem. Neodbytné myšlenky se stále hlásily o slovo a dělaly to tak dlouho, dokud Damiena nedonutily něco udělat.

"Dobře." Eiran mu věnoval zkoumavý pohled. Věděl, že něco není v pořádku, ale nemohl to z něj tahat. Nebyli partneři, nebo alespoň ne v tom obecně chápaném smyslu.

"Děkuju." Usmál se Damien bezelstně a pohroužil se zpět do chaotického víru myšlenek. Měl by o tom Eiranovi říct, věděl, že by měl, ale ten malý kousek svědomí byl udusán vědomím, že to, co se chystá udělat, není správné a vůči Eiranovi to není fér. Radši si ani nechtěl představit, co by ho čekalo, kdyby se o tom doslechl. Problém byl v tom, že Eiran by ho potrestal jenom proto, že mu to neřekl. Že nebyl dostatečně loajální. Scházeli se přes tři roky a nikdy, ani jednou mu Eiran neřekl, že by mu na něm záleželo, nebo snad že ho má rád. Damienovi to zprvu vyhovovalo, ale postupně mu ta nevážnost jejich vztahu mimo sex začala vadit. Býval by si o tom s Eiranem promluvil, kdyby neměl zmatek i sám v sobě. Nebyl si jistý, zda všechno, co k němu cítí, není jen iluzí vytvořenou Eiranovou dosavadní rolí v jeho životě. Dodnes si nebyl jistý, jaký Eiran vlastně je. Prakticky nikdy ho neviděl mimo jeho dominantní roli, občas smíchanou s jeho pracovní maskou, ale sám mu odhaloval ty nejniternější a nejcitlivější stránky své osobnosti. Byl natolik pohroužen do sebe, že si nevšiml, že ho Eiran už několik minut pozoruje.

"Máš večer volno?" Zeptal se po delší chvilce pozorování.

"Prosím?" Damien byl evidentně ještě o něco více mimo, než si Eiran myslel.

"Jestli máš večer čas." Zopakoval klidně.

"V kolik tě mám čekat?" Opětoval otázku.

"V osm. A buď připravený." Eiran se musel usmát už jen nad tou představou.

"Dobře." Odsouhlasil Damien a oba se vrátili k předchozím úkonům - Eiran k práci a Damien k přemýšlení.

#

"E…Eirane…" Ozval se prosebný, lehce přiškrcený hlas. Pravděpodobně chtěl říct ještě něco, ale kožená plácačka jezdeckého bičíku byla rychlejší a s ostrým zvukem pohladila potem zbrocenou kůži.

"Nejsi hluchý… nejsi ani hloupý. Takže jediné možné vysvětlení je, že jsi to udělal úmyslně. Chceš, abych tě bil, líbí se ti to. Vzrušuje tě to. Mám pravdu?" Jiný hlas. Hlubší, sebejistý, chladný.

"Ne!" Vykvikl první hlas a opět se ozvalo hlasité plesknutí.

"Nelži!" Zasyčel druhý.

"Ne… totiž… já… ano." Klečící muž se zachvěl nad vyzněním svých vlastních slov, ale neodvážil se odlepit pohled od země.

"Co "ano"?!" Výhružka v hlase byla pouze naznačena, ale v dané situaci ani nebylo nutné ji naznačovat víc.

"Ano, líbí se mi to." Odpověděl odevzdaně celou větou klečící. Znovu rána bičem a tiché zaskučení.

"Takhle se se mnou mluví?! Copak jsem tě nic nenaučil?!" Zvýšený hlas přesně korespondoval se zrychleným srdečním tepem a dechem klečícího. Jen chvilka zaváhání. Jen maličká chvilka. Další rána.

"Ne, omlouvám se! Omlouvám se, pane Alphege." Zachvěl se a doufal, že teď už je to tak správně.

"No vida, to je mnohem lepší. Ani nevím, kolikrát jsem ti řekl," symbolické plesknutí bičíku o otevřenou dlaň "že křestním jménem mi můžou říkat jen mně rovní? Nebo si snad myslíš, že mezi ně patříš?" Pěknou a přiměřeně zralou mužskou tvář rámovaly kratší černé vlasy a teď jí zdobil i poněkud zlomyslný úsměv.

"Ne. To by mě ani ve snu nenapadlo, pane Alphege." Ano, takhle to bylo správně, byl si tím jistý. Ruce už ho začínaly bolet - v nepříliš pohodlné pozici vkleče a s rukama za zády a v poutech to nebylo nic podivného. Jen doufal, že modřiny od pout nebudou velké. Zápěstí se špatně schovávají a v dobře padnoucím obleku, který jako ředitel korporace musel nosit, to bylo dvojnásobně těžké. V dalším momentě ucítil známý tlak na bradě, jak mu Eiran zvedal hlavu bičíkem. Sakra! Sakra! Sakra! Snad si nevšiml… ach, kéž by si nevšiml!

"Nudím tě hodně?" Nebezpečná otázka. Už nepochyboval o tom, že si všiml.

"To ne! Moc se omlouvám, pane!" V příštím okamžiku si svou chybu uvědomil. Eiran si nebyl jistý. A on mu to právě potvrdil. Hluboký nádech… ale rána nepřišla. To nebylo dobré - znamenalo to, že přemýšlí o nějakém větším trestu.

"Mám tě připoutat k posteli a ohnout tě tam? Nebo postavit ke zdi, s rukama za zády, ojet tě tam a nechat tě, ať si o tu zeď třeba rozbiješ tu svou krásnou hlavičku, která tě zradila? Nebo tě tady mám nechat klečet a vykouřit mi ho?" Tohle dobře znal. V minulosti udělal chybu, když se pokoušel odpovědět. Eiran nechtěl odpověď, chtěl, aby byl Damien v nejistotě. Aby nevěděl, pro co se rozhodne. A to se mu tak zatraceně dobře dařilo!

"Hmm… postel zní dobře, ale trochu moc pohodlně. Postel a deset ran bičem?"

"Ale…" Nestihl se ohlídat, a ačkoliv se nestačil dostat ani k předmětu, věděl, že si to jen zhoršil. Nemohl se dívat, ale mohl tušit vítězoslavný úšklebek na Eiranově tváři.

"Patnáct." S naprostou samozřejmostí opravil číslo a přešel za Damienova záda. Úlevně vydechl, když sevření pout povolilo a on mohl dát ruce do přirozenější polohy. Chyba.

"Dvacet - kdo ti dovolil vůbec pohnout rukama?" Už to nebyly výhružky, a tak nebyl třeba výhružný tón.

"Nikdo, pane. Omlouvám se." Vždycky přemýšlel, co přesně ho na tomhle tak vzrušuje. Co na tom vidí Eiran věděl dobře - byl to rozený manipulátor. Věděl o tom a užíval si to, kdykoliv mohl. Mít moc nad Damienem pro něj muselo být samo o sobě uspokojující, nehledě na sexuální obsah. Neměl čas nad tím dál přemýšlet, protože ho Eiran vzal za kožený obojek a donutil ho vstát. Byl doveden k posteli, kde zaujal už naučenou pozici. Ruce měl natažené, zápěstí položená na pelesti ve výšce ramen, v klečící variaci na pozici na všech čtyřech. Ačkoliv ocenil odpočinek pro svá bolavá kolena, nebyla tahle pozice o moc pohodlnější, než ta předchozí. Vždycky měl pocit, že si zlomí záda a nepochyboval o tom, že trocha nešetrného zacházení z Eiranovy strany by to velmi dobře zajistila. Naštěstí byl Eiran ve vší oddanosti téhle hře i opatrný. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč se Damien svěřoval do téhle nestandardní péče právě jemu, ale jistá dávka bolesti k tomu prostě patřila. Díky ní bylo všechno mnohem ostřejší, jasnější.

"Tahle tvoje nesoustředěnost je vážně otravnej zlozvyk. Pětadvacet." Konstatoval sametový hlas vedle jeho ucha a on div nevyletěl z kůže. Sklonil hlavu v tiché rezignaci a pocítil v zápěstí známou tupou bolest z lehkých pohmožděnin a otlačenin. Pouta byla zpět na svém místě.

"Počítej nahlas." Zněl požadavek a on, tváří v tvář svému trestu, nenašel odvahu k jakýmkoliv námitkám.

"Ano, pan- AU" Zaskučel, když dopadla první rána.

"Jedna…" Rozpomněl se. Eiran si to evidentně užíval, protože nikam nespěchal. Vždycky chvilku počkal, dokud téměř neodezněl účinek předchozí rány a pak teprve pokračoval.

Desítku už Damien zakňučel přiškrceným hlasem. Eiran byl možná opatrný ale rozhodně nebyl něžný. Damien nikdy nechápal, jak je možné, že ho to tak neskutečně vzrušuje. V bolesti se nijak zvlášť nevyžíval, ale tohle nebylo jen o bolesti, to věděl přesně. Bylo to… o tom všem. O poutech, zranitelné pozici, ve které byl, o Eiranovi. Při dvacítce mu slzely oči a nebyl si jistý, zda je neustávající erekce spíš dobrým nebo špatným znamením. Pětadvacet bylo vysvobozením, ale ne na dlouho. Když si uvědomil, co ho čeká teď, se seřezaným zadkem, pořád mu nebylo moc do smíchu. Obvykle nedělal tolik chyb, aby si vysloužil takové číslo - příště si bude dávat větší pozor. Ale ono se vždycky něco našlo. Nějaká maličkost, zapomenutý detail, oslovení, pohled jinam než měl dovoleno. Kromě bolavého pozadí už ho začínala trápit i bolavá záda a z rychle chladnoucího potu mu naskakovala husí kůže, s pocitem nesnesitelného horka to byl zvláštní paradox. I přes bolest a mísení dojmů a pocitů chtěl jednu, jedinou věc.

"Prosím…" Zakňučel a nepoznával svůj vlastní hlas.

"Co chceš?" Zeptal se Eiran, jakoby neměl tušení.

"Prosím, já… chci tebe…" Rána bičem přišla neočekávaně. Vyjekl, částečně z bolesti, částečně z překvapení.

"Tak to bys měl prosit úplně jinak."

"Prosím, prosím, pane Alphege. Strašně moc chci…" S tímhle měl vždycky problém. A Eiran si nenechal ujít jedinou příležitost, aby ho donutil to říct.

"No co chceš? Jestli se neumíš vyjádřit, jak vůbec můžeš něco chtít?" Vycítil nevyřčené ultimátum. Když to neřekne teď, tak to nedostane. Zatnul zuby a snažil se překonat nesmyslný vnitřní blok. Eiran vyčkával.

"Já…Chci, abyste mě obtáhnul, pane Alphege." Hezky, celou větou, nezapomenout na oslovení.

"Hm? A kde je ta prosba? Znovu!" Soustředil se. Nešlo to moc dobře, ale zkoušel to ze všech sil. Teď už to ale šlo vyslovit o něco snáze.

"Prosím, pane Alphege. Prosím, obtáhněte mě." Hlas se mu chvěl tak, že měl strach, že to snad ani nevysloví.

"Když tak pěkně prosíš, asi bych ti to měl splnit, hm?" Neptal se jen tak. Ne na tohle.

"Prosím…" Zkusil a věděl, že tímhle slovem nemůže nic zkazit.

"Dobře." Jednoduchá odpověď obsahovala všechno, co potřeboval vědět. Slyšel jemné šustění odkládaného oblečení a napětí v něm (a nejen v něm) rostlo spolu s očekáváním. Ztracen v napětí se lekl, když ho po zadku, stále ještě rozpáleném po výprasku, pohladil chladný gel. A po něm ruka. Konečně přišel kýžený kontakt. Z hrdla se mu vydral tlumený zvuk, podezřele podobný zavrnění. První prst snad ani moc necítil, nejistý důvodem proč a vytržen z uvažování druhým. Vzdychal a stále ještě měl dost rozumu, aby své hlasové projevy trochu ovládal. Byl odměněn třetím prstem, a jak si s ním Eiran hrál, sebeovládání mu pomalu prokluzovalo mezi prsty. Nevědomky začal přirážet a přesně v ten moment Eiran přestal. Damien zklamaně zaskučel, ale vzápětí konečně došlo na to, co přesně chtěl. Všechny ty nahromaděné pocity za celý večer se znásobily s tím, jak do něj Eiran pronikal. S každým dalším centimetrem se ztrácel stále víc a o pár vteřin později si hlasitě i názorně říkal o víc a Eiran mu to rád splnil. Zaryl nehty do Damienových boků a s každým přírazem pronikal hlouběji.

"P… prosím…" Zakňučel a černovlasý mu vyhověl. Jedna ruka se z boku přesunula na podbřišek a sevřela erekci. Záchvěv projel celým Damienovým tělem jako elektrický šok. Eiran ho začal honit ve stejném rytmu, jako přirážel a spíš než pomalu dováděl svého partnera na okraj propasti velmi rychle.

"Ach… bože… bože…. Ano… nepřestávej… prosím… prosím…" Sténal a jeho přírazy ztrácely na pravidelnosti. Eiran to popravdě moc nevnímal - měl plnou hlavu, i jiné věci, úplně jiných starostí. Sám si neuvědomoval, jak hlasité jsou temné vzdechy, které se na začátku snažil potlačovat. Teď už na tom nezáleželo. Ještě chvilku, ještě trochu. Cítil, jak přepadává přes okraj a Damien s ním. Neslyšel Damienův finální výkřik, který mohl dost dobře vzbudit i sousedy, nevnímal ani svůj vlastní, který byl o poznání tišší. Všechno, co vnímal, byl přelévající se orgasmus, a kdyby o tom přemýšlel, byl by si setsakra jistý, že Damien na tom byl stejně. Slastná křeč pominula během pár vteřin, ale více než příjemný pocit zůstal. Eiran přesto věděl, že ač by moc rád, ještě nemůže jít spát. Pár minut rozdýchával a užíval si, než se s námahou zvedl a sundal Damienovi pouta. Ten se sesul do postele, napůl stále v transu. Jemně vzal jednu z Damienových rukou a prohlédl si formující se modřiny a podlitiny. Prozatím ze sebe oklepal zbytky ospalosti a odešel najít lékárničku, kde by mělo být něco na urychlení hojení. Když mu roztíral mast po zápěstí a jemně je masíroval, aby se rychleji vstřebala, pozoroval Damienovu poklidnou spící tvář. Alespoň si myslel, že spí, než přitlačil na nějaké místo na zápěstí zjevně více, než měl a on otevřel oči. Eiranovi se vybavilo, jak byl prvních několik měsíců z těch očí nesvůj, pak mu Damien vysvětlil, že se narodil s neléčitelnou zrakovou vadou, která by postupně vyeskalovala v úplnou slepotu. Implantáty byly nevyhnutelné. Občas se přistihl, jak přemýšlí, zda měl Damien i původně oči zelené, nebo si jen pro implantáty vybral barvu, která se mu líbila víc. Z uvažování ho vytrhlo uvědomění si, že se na něj Damien stále dívá.

"Děje se něco?" Byla to řečnická otázka - věděl, že něco není v pořádku, ale fakt, že mu Damien stále nic neřekl znamenal, že o tom s ním nechce mluvit.

"Nic. Děkuju."

"Hm?"

"Za tu mast - vždycky mi to ošetříš a už si ani nevybavuju, kdy jsem ti za to naposledy poděkoval." Eiran jen s úsměvem zavrtěl hlavou a neodpověděl.

"Sprchu?" Zeptal se po delší chvíli dalšího masírování zápěstí.

"Mmh, zní to lákavě, ale asi bych tam nedošel…"

"Mohl bych tě tam donést…" Navrhl žertovně a vyvolalo to přesně takovou reakci, v jakou doufal.

"Proboha ne! Mohl bys mi prosím nechat aspoň zbytek důstojnosti?" Začal se smát, a jak se mu zatnuly svaly v křeči smíchu, zaúpěl. Eiran nadzdvihl jedno obočí v nevyřčené otázce, ale Damien ho gestem ujistil, že je všechno v pořádku. Zhluboka se nadechl a pokusil se lehnout tak, aby nenamáhal záda.

"Záda…" Řekl na vysvětlenou.

"Měl bys začít něco dělat - fyzicky, myslím."

"Nepřichází v úvahu."

"Ale no tak… sedíš celé dny v kanceláři a pak tě bolí záda tak, že se nemůžeš hnout."

"Vážně to chceš svádět na mojí práci? A vážně máš takovou starost o moje zdraví?" Usmíval se a očima hladil Eiranovo tělo. V té druhé otázce bylo mnohem víc, než by byl ochoten přiznat.

"Dobře, s tou prací to nebude úplně pravda, uznávám. Ale to druhé mě trošku uráží. Proč bych o tebe nemohl mít starost? Vážně mě vidíš takhle?" Damiena nezajímala odpověď na první otázku a na tu druhou byla odpověď tak vyhýbavá, že z ní nedokázal nic moc vyčíst.

"Ne, promiň. Ale čistá a nezištná starost za tím taky nebude." Teď se usmíval Eiran.

"Hmm… už jsem ti někdy říkal, jak moc se mi líbí inteligentní muži? A co s nimi rád dělám?" Přiblížil se a vypadal jako šelma. Klekl si obkročmo přes Damiena a chytil mu zápěstí - ne nijak pevně, spíš jen pro efekt. A efekt to mělo. Damien se podvědomě napnul, ale nepřestával se usmívat.

"Myslím, že mám jistou představu, ale pořád jsi mi neodpověděl." Nenechal se odbýt.

"Chytrý a umíněný. Já věděl, že jsi byl dobrá volba. K té otázce - ne, pochopitelně to není jen proto. Říkal jsem si, že v posilovně bys vypadal úžasně."

"Tušil jsem, že za tím bude něco takovýho, ale zapomeň na to. Nemám na to ani čas, ani buňky."

"To je moc," polibek na krk "moc," polibek na tvář "moc," polibek na rty "velká škoda." Damien ani nepostřehl, kdy zavřel oči, ale když si to uvědomil, znovu je otevřel.

"Pro tebe možná. Líbí se mi, když mě ničíš ty, ne někdo, pro koho je mozek méně potřebným svalem než biceps." Znovu do otázky vložil mnohem víc, než sám chtěl. Už moc dlouho přemýšlel nad tím, jestli se mu to líbí kvůli Eiranovi. Eiran se zasmál a sklouznul na postel vedle svého milence.

"Jsem poctěn." Řekl to tak neutrálním tónem, že si ho Damien chvíli prohlížel zkoumavým pohledem ve snaze zjistit, jak moc vážně to myslel. Poměrně brzy mu došlo, že na nic nepřijde a nechal toho.

Ticho se protáhlo a Damien už pomalu usínal, když Eiran znovu promluvil.

"Měl jsi je zelené i předtím?" Chvilku mu trvalo otázku zpracovat, než došel k závěru, že je zmaten.

"Co prosím?"

"Tvoje oči. Měl jsi je zelené i před operací?" Zvláštní otázka, navíc takhle náhle.

"Jo. Pochopitelně ne takhle výrazně, ale měl. Proč se ptáš?" Opětoval mu otázku spíše z řečnických důvodů - věděl, že ať k tomu měl jakýkoliv důvod, tak pravou pohnutku mu neřekne.

"Jen tak, zajímalo mě to." Očekávatelná odpověď, možná i pravdivá. Opět nastoupilo ticho, které už nikdo nepřerušil.

#

Když se Damien ráno probudil, Eiran už byl pryč. Nijak ho to nepřekvapilo - vlastně si už ani nepamatoval, kdy naposledy strávili ráno spolu, ale vždycky ho to trochu mrzelo. Zatímco Damienova práce mohla do desíti klidně počkat, Eiranova nepsaná pracovní doba začínala v osm. Včerejší noc mu připomínala jen bolavá záda - hojivá mast, kterou měl, nebyla úplně běžně k dostání, už vůbec nebyla nejlevnější, ale díky ní už se vyhnul spoustě faux pas. Vstal, a zatímco se opékaly toasty, šel si dát sprchu. Zavřel oči a vychutnával si proud horké vody, který z něj smýval zbytky včerejší hry. V rychlosti do sebe hodil dva toasty s máslem a černé kafe a o půl hodiny později už seděl v taxíku do práce.

"Pane řediteli?" Známý ženský hlas ho vytrhl z přemýšlení.

"Co se děje?" Odpověděl své asistentce, která na něj koukala trochu nevěřícně, že byl v práci takhle mimo. Bohužel poslední dobou se to stávalo poměrně často.

"Doktor Berger vás prosí, zda byste za ním nemohl přijít. Prý je to důležité."

"Jistě, hned tam budu." Nejvyšší čas přestat myslet na včerejší večer a začít něco dělat. Zvedl se a šel si přivolat výtah.

Ocelový kvádr zastavil v druhém podzemním patře a Damien zapadl do třetích dveří napravo.

"Damiene… to bylo opravdu rychlé…" Usmál se světlovlasý muž ve středních letech, oděný v bílém laboratorním plášti.

"Ahoj, Thomasi. Tak to nezakřikni." Usmál se Damien a nechal se dovést k velkému dotykovému panelu. Několik oken chrlilo tisíce řádků složitého kódu, zatímco okno uprostřed bylo stálé. Blikající kurzor naznačoval, že čeká na další instrukce.

"Snažil jsem se jí vysvětlit, jak v případě útoku najít a ovládnout útočné zařízení, ale vždycky, když pronikne firewallem, se zasekne." Vysvětlil problém a zároveň předvedl názornou ukázku. Damien svraštil obočí a začal projíždět nedokončenou operaci řádku po řádce. Asi po pěti minutách se vítězoslavně usmál.

"Tady to je. Artemis je v první řadě obranný program, v původních plánech nebylo počítáno s jejím útočným potenciálem, takže má hardwarovou pojistku. S firewallem si poradí bez problému, ale pak už zasáhne pojistka a příkaz okamžitě ukončí." Přešel k prosklené příčce, za níž byla umístěna sama výpočetní jednotka. Projel svou kartu čtečkou, vstoupil dovnitř a otřásl se chladem. Uvolnil pojistky a otevřel překvapivě vlažná dvířka - znamení, že těch -15 stupňů bylo úplně akorát. Po zmáčknutí zeleného tlačítka vyjela ven velká základní deska. Sáhl do organizované změti kabelů a vytáhl malý čip. Poté nechal desku zajet zpět a celkem rád se přemístil zpět do pokojové teploty laboratoře. Ještě jednou se ujal terminálu a pro jistotu nastavil hodnotu pojistky na [override].

"Zkus to teď." Thomas poslechl a po třech minutách se spokojeně usmál.

"Funguje. Díky." Damien jen mávl rukou a odešel zpět do kanceláře.

Stále znovu a znovu si četl mail, který potvrzoval jeho registraci na dnešní večer. Byl nervózní, jako malá holka. Nikdy by nevěřil, že ho nejistota dožene tak daleko, aby Eirana podvedl. A byla to vůbec nevěra, když nebyli partneři? Potřeboval si utřídit svoje myšlenky o Eiranovi a o hrátkách, které je spojovaly. Tušil, že jiný způsob, než je zkusit s někým jiným, zkrátka není. Nikdy nebyl hazardér a v neznámém prostředí mezi neznámými lidmi si vždycky přišel moc zranitelný. Nemusel tam chodit, registrace nebyla závazná, ale zbabělost mu nikdy v ničem nepomohla. Odehnal dotěrné myšlenky s vědomím, že ten den musí udělat ještě hory práce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama