Memory Slot 2.0 (M/M, BDSM, 18+)

7. května 2013 v 9:55 | Mikhail |  Originální Fikce
Píše se rok 2102 ale navzdory datu je svět velmi podobný tomu, ve kterém žijeme my. No, možná je o něco zkaženější a dravější. V tomhle světě k sobě našli cestu dva muži - rozdílní a přesto si tak podobní. Oba ředitelé soukromých korporací, oba dost staří na to, aby věděli, že kdo si hraje, nezlobí ale snadno se může spálit o rozpálenou plotnu. Začali spolu hrát hru. Na povrchu jde jen o prosté předání kontroly, pod povrchem je však křehký vztah založený na hluboké důvěře, porozumění a respektu. Jenže když je něco ideální, málokdy si toho dovedeme vážit.



bar byl hlučný a tmavý, do většiny zákoutí se záblesky světla ani nedostaly. Damien udělal dohodu sám se sebou, že počká přesně hodinu a pokud to nevyjde, tak to nechá plavat. Usadil se k volnému stolu obklopenému polstrovanými sedačkami a objednal si pití. Nečekal ani deset minut, když se k němu přitočil první zájemce.

"Ahoj…" Pronesl medovým hlasem a hladce sklouzl k Damienovým nohám. Podle hlasu by Damien řekl, že musel být hodně mladý.

"Omlouvám se, ale nejsem ten správný člověk." Pronesl zdvořile.

"Ah… to je velká škoda… přeju hodně štěstí…" Vytušil, že se dotyčný asi usmál, než zmizel v davu opodál. Zkontroloval hodinky a nebyl potěšen. Nejraději by to už zabalil, ale něco si slíbil a to hodlal dodržet. Dalších dvacet minut se nedělo nic. Až pak konečně…

"Dobrý večer." Neznámý si přisedl naproti.

"Dobrý večer." Odpověděl Damien a snažil se ve tmě vytušit alespoň hrubou podobu.

"Zvláštní volba místa, zvlášť pro submisiva. Skoro jako bys nechtěl, aby si tě někdo všiml."

"Možná, že to bylo přesně to, co jsem chtěl. A nebo mi jen nevyhovuje plazení před každým, koho potkám."

"Kdybys nikoho nechtěl, tak tady nejsi, ale to druhé ti věřím. Nevypadáš na někoho, kdo by padal k nohám všem." Damien marně přemítal nad tím, na základě čeho ten muž věděl, na co vypadá a na co ne.

"Jak se jmenuješ?" Zeptal se muž, očividně potěšen tím, co doposud slyšel.

"Damien."

"Damien… to se mi líbí. A už máš nějaké zkušenosti, Damiene?"

"Jak se to vezme. Něco málo jsem zkoušel."

"Se mnou to ale nebude "něco málo". Stále máš zájem?" Damien polkl naprázdno, ale všechny pochybnosti ubil argumentem, že nešel tak daleko kvůli tomu, aby teď vycouval.

"Mám." Odsouhlasil.

"Výborně. Tak hezky zavři oči a nehýbej se." Poslechl. Cítil, jak mu neznámý dává přes oči kus látky a vzadu jej zavazuje. Pak studená kůže obojku na krku a nakonec byl požádán, aby dal ruce před sebe. Když tak učinil, ucítil, jak mu zápěstí těsně objímají kožená pouta.

"Pane?" Sklouzl do své role v momentě, kdy mu muž nasadil obojek.

"Nic se neboj. Když se budeš přesně řídit tím, co ti řeknu, bude to v pořádku." Přikývl a nechal se vést na vodítku. Našlapoval opatrně, s každým krokem se obávajíc, že do něčeho nebo někoho vrazí, ale nestalo se tak. Slyšel, jak hluk z baru slábne a nakonec ho ovanul svěží vzduch. Šli ještě kousek, než se mu dostalo pokynu k zastavení. Muž ho přesně nasměroval do auta, na místo spolujezdce a zapnul mu bezpečnostní pás. Damien slyšel bouchnutí dveří a za moment vytušil, že muž sedí vedle něj. Auto nastartovalo a rozjelo se a v Damienovi sílilo napětí.

"Pane, mám vám říct svá bezpečnostní slova?"

"Takové věci jsou pro amatéry, holoubku." Odmítl muž a bylo to poprvé, kdy ten večer dostal strach. Poprvé a rozhodně ne naposledy.

"Ale pane…"

"Mlč, nedovolil jsem ti mluvit." Damien tedy zmlkl a špatný pocit ho neopouštěl. Když auto zastavilo, opět se ho zmocnila chuť toho nechat. Muž ho nechal vystoupit a vedl ho dál do neznáma. Jedny dveře, druhé, pět schodů dolů. Další dveře. Konečně mu sundal látku z očí a Damien byl na moment oslněn chladným zářivkovým světlem. Místnost byla strohá. Na zemi černé dlaždice, na zdech temně červená malba a poměrně dost vybavení. Trestná lavice, koza, na zdi kříž a podél jedné zdi komody a velká skříň. Konečně si mohl neznámého muže prohlédnout. Pravděpodobně byl o pár let mladší, byl vyšší a mohutnější, blond vlasy střižené na ježka.

"Ruce." Řekl jednoduše a Damien dal bez váhání ruce před sebe. Muž mu sundal pouta.

"Svlíknout." Opět poslechl a postupně odložil i poslední kus oblečení. Muž si ho prohlížel a čím déle ho obcházel a mlčel, tím byl Damien nervóznější. Muž nakonec přikývl.

"Stoupni si támhle, čelem ke zdi." Damien přešel ke dřevěnému kříži a zadíval se na pouta. Na rozdíl od těch, na která byl zvyklý, byla tahle kovová. Pak něco upoutalo jeho pozornost ještě víc. Na zdi to díky barvě nebylo moc vidět, ale přesto dokázal celkem jasně rozeznat krev. Otočil se k muži s vědomím, že se namočil do něčeho, do čeho zcela jistě nechtěl.

"Co přesně chcete dělat?" Snažil se stále znít uctivě.

"To uvidíš."

"Prosím…rád bych to věděl…" Začal pošilhávat po dveřích ven.

"Řekl jsem ne." Jeho hlas byl chladnější. Damien odstoupil od kříže.

"Pak je naše setkání asi u konce…" Řekl rozhodně a díval se mu do očí.

"Naše setkání skončí, až řeknu." Dostalo se mu odpovědi.

"Myslím to vážně."

"To já taky. Teď se otoč a udělej, co jsem ti řekl."

"Ne." Muž došel k jedné z komod a ze šuplíku vyndal bič. Ne jezdecký bičík ale honácký, na krávy. Damien couvnul.

"Ne?" Zeptal se, třímajíc bič v ruce.

"To si děláš srandu."

"Když teď poslechneš, možná budu shovívavější." Nebyl si jistý, jestli slyšel správně. Shovívavější? To na něj vážně chtěl použít tohle?

"Fajn, konec hraní. Já se teď oblíknu, půjdu domů a zapomeneme na to." Zkusil to ještě, ačkoliv věděl, že z tohohle asi jen tak nevyvázne.

"Jak chceš." Muž odložil bič a vyrazil k němu. Damien se zkoušel bránit, ale neměl nejmenší šanci. Muž ho dostrkal ke kříži, nejdřív mu připoutal ruce a vzápětí i nohy.

"Pusť mě! Sakra, okamžitě mě pusť!" Syčel Damien a začínal panikařit. Záhy ho z toho ale vytrhla první rána, která dopadla na jeho záda. I kdyby ho Eiran řezal od rána do večera jezdeckým bičíkem, tak by se to ani neblížilo jedné jediné ráně tímhle. Zatnul zuby a nevydal ani hlásku.

"Však ono tě to přejde, holoubku. Doufám, že s tebou bude zábava, poslední se zlomil už po pěti ranách." Napřáhl se a bič se znovu zakousl do jemné kůže. Při další ráně už zaúpěl nahlas.

"Hajzle!" Zavrčel po páté.

"Stále bojovný… no vida." Víc už toho moc nenamluvil. Jen se napřahoval, znovu a znovu a na místech, která se mu podařilo zasáhnout vícekrát, cítil Damien nesnesitelnou bolest a pálení, když se mu do otevřených ran dostal pot. Další rána.

"Dost!" Zakňučel, ale muž neposlouchal. Cítil, jak mu po tváři tečou slzy, ale nevnímal nic jiného než bolest, která se ještě stupňovala.

"Prosím…už dost…" Chvěl se a nepřál si nic víc, než aby to už skončilo.

"Nehraj to na mě!" Zavrčel muž a věnoval mu další šlehnutí. Damien zakřičel. Cítil, jak mu něco stéká po zádech a nebyl si jistý, jestli je to krev, nebo pot. Už neříkal nic. Zavřel oči a se svěšenou hlavou přijímal další rány.

"Eirane…" Zašeptal a snažil se myšlenkami uniknout do vzpomínek na přechozí noc. Eiran na něj nikdy nebyl měkký, ale nebyl zbytečně tvrdý. Znal přesně Damienovu hranici mezi bolestí příjemnou a nepříjemnou a v životě by neudělal nic, co by Damien nechtěl, natož by s tím nahlas nesouhlasil. Bolest v zádech byla tak intenzivní i bez dalších ran, že ani nezaregistroval, když ustaly. Plácnutí rukou přes zadek ho ale vrátilo zpátky do reality.

"Víš, že takhle vypadáš naprosto úžasně? Že bych tě nejradši ojel…" Zašeptal mu do ucha, z čehož Damienovi přeběhl mráz po zádech. Potřeboval jinou taktiku a potřeboval jí rychle.

"Přeci byste se nezahazoval s někým, jako jsem já…" Vytušil, že když se tomu šmejdovi tak líbí jít proti něčí vůli, tak naprostá pokora a oddanost by ho mohla znechutit natolik, že ho nechá být.

"Hmm…obvykle ne ale ve tvém případě asi udělám výjimku." Neviděl ten nechutný úsměv, který nasadil, ale dokázal si ho představit.

"To by pro mě byla velká čest." Každé slovo chutnalo jako pelyněk, ale zdálo se, že to alespoň trochu funguje.

"Hmm… a jakpak to máš nejradši, holoubku?" Přemýšlel, jak odpoví. Možná by nebylo od věci mu naznačit, že tam venku je někdo, kdo by ho mohl postrádat.

"Pán…pán je vždycky opatrný…" Odpověděl tím nejbezelstnějším tónem, jakého byl schopen. Muž se zarazil.

"Pán? I ty jedna nevěrná děvko, tak ty někoho máš?" Zasmál se, ale byla v tom cítit jistá křečovitost. Damien jen přikývl.

"Takže tobě jeden nestačí, hm? Jakpak se jmenuje břídil, co si neumí vychovat suba, co?" Doufal, že se na to zeptá. Upřímně v to doufal.

"Pan Alphege…" Cítil, jak muž za ním ztuhnul.

"Tak ty si ze mě budeš dělat šoufky?!?" Zavrčel.

"Ne…je to pravda, přísahám! Telefon… podívejte se do mého telefonu." Konečně něco vycházelo podle jeho plánů. Muž se skutečně otočil k jeho věcem a vytáhnul mobil. Chvilku procházel kontakty, než našel, co hledal a zmáčkl vytáčecí tlačítko. Chvilku se nedělo nic, než ho automat přepojil na Eiranovu hlasovou schránku. Ukončil hovor a telefon vypnul.

"No, máš jediné štěstí, že mluvíš pravdu. Říkals, že je opatrný? No, to já nejsem." Slyšel nějaký šelest, ale nebyl schopen rozlišit, co přesně se za ním děje. Najednou ho muž chytil za boky a bez jakéhokoliv dalšího otálení do něj začal pronikat.

"Ne!" Zaprotestoval instinktivně Damien, ale muž mu nevěnoval pozornost a pokračoval. Bolelo to, nicméně proti tomu bičování to nebylo vůbec nic. Zatvrdil se a zůstal potichu, ačkoliv se muž občas opřel o jeho zničená záda a Damien se tak tak udržel, aby nevykřikl. Začínal si uvědomovat i slabý a stále slábnoucí cit, který měl v prstech na rukou a věděl, že kovová pouta už nebude chtít nikdy ani vidět. Vůči bolesti byl po tom všem natolik otupělý, že vlastní znásilnění ani nevnímal. Opět se pohroužil do své hlavy. Nevěděl, jak by se mohl Eiranovi ještě někdy podívat do očí a přesto si zoufale přál, aby tam byl, aby ho před vší touhle bolestí a ponížením ochránil. Nezasloužil si ho, ale vzdát se ho nedokázal. Vzdáleně vnímal, že přírazy nabraly na rychlosti a síle a doufal, že už to brzy skončí. K jeho úlevě to skutečně netrvalo dlouho a muž se napnul v dozajista extatickém orgasmu a přitiskl se na něj. Damien zatnul zuby a ignoroval slzy, které mu oživená bolest vehnala do očí. Bolelo ho tolik částí těla, že nevěděl, zda do tolika vůbec umí počítat. Muž mu dal konečně na chvíli pokoj. V něčem se přehraboval, než se vrátil a zatímco jednou rukou mu násilím otevřel pusu, druhou mu do ní dal dvě tablety. Soudě dle toho, s jakou zručností mu čelisti opět zavřel a přelepil páskou, to určitě nedělal poprvé. Prášky měly odpornou chuť.

"Spolkni to." Řekl muž chladně. Damien jen rezolutně zavrtěl hlavou. Zmáčkl mu nos, takže nemohl dýchat.

"Polkni, nebo se udusíš." Vyjasnil celkem rychle situaci. Damien ještě chvilku vzdoroval, než poslechl. Nechtěl umřít a rozhodně ne takhle.

"No vidíš. Hodnej kluk." Pochválil ho jako psa a pak začaly prášky účinkovat a Damien se poměrně rychle oddal milosrdné náruči spánku. Mladík přemítal, co bude dělat dál. Alphegeho osobně neznal, ale slyšel víc než dost, aby věděl, jak se vypořádává s osobními nepřáteli i konkurencí. Jenže ačkoliv měl zálibu v ubližování jiným proti jejich vůli, nebyl vrah. Nedokázal by Damiena chladnokrevně zabít, ale odvést ho v tomhle stavu do nemocnice taky nepřicházelo v úvahu. Rozhodl se pro tu největší blbost, jakou ve svém životě kdy udělal. Sundal bezvládnému Damienovi pouta a nechal si ho sklouznout na rameno. Vzal tašku s věcmi a jak Damiena tak jeho věci položil na zadní sedadlo. Plán zněl prostě. Vyloží ho na silnici a nechá ho tam. Buď ho někdo přejede, nebo mu pomůže, každopádně už to nebude na něm, ani na něj.

#

Eiran přemýšlel nad včerejškem, jak moc velké problémy Damien měl a čeho se mohly týkat, že mu o nich nechtěl říct. Ten večer už měl telefon v ruce třikrát, ale Damien byl stále nedostupný. Volal, ale nenechal žádný vzkaz, to samo o sobě bylo přinejmenším zvláštní. Snažil se ubránit paranoie, ale nakonec se rozhodl, že bude lepší to přecenit, než riskovat, že má Damien nějaké vážné potíže a on mu nepomůže. Eiran najel na stránky výrobce jeho telefonu a zadal údaje potřebné pro trasování. Tečka se objevila v lesích za městem a pohybovala se dost rychle. Moc rychle na taxík. I kdyby ignoroval ten neodbytný špatný pocit, bylo tu prostě moc věcí, které neseděly. Sebral notebook, kabát a svojí identifikaci. Sledoval, jak se tečka zastavila kousek od silnice a zůstala tam. To rozhodně nevypadalo dobře. V garáži ho přivítalo jeho auto - moderní černá limuzína. Ačkoliv teď by byl radši za něco sportovního. Položil si notebook na sedadlo spolujezdce a vyrazil.

#

Eiran uviděl schoulenou postavu na silnici na poslední chvíli. Dupnul na brzdu a strhnul volant, takže se jí jen tak tak vyhnul. Vyběhl z auta a klekl si k postavě. Nemusel se mu ani dívat do obličeje, Damiena by poznal vždycky. Rty měl modré zimou a byl ve strašném stavu, ale byl naživu. Nepotřeboval být geniální, aby mu při pohledu na záda brázděná dlouhými krvavými ranami došlo, co se stalo. Sundal si kabát, opatrně do něj Damiena zabalil a vzal si ho do náručí.

"Damiene… Damiene…." Hladil ho po tváři a snažil se ho vzbudit. Po chvilce snažení přeci jen uspěl. Damien chvilku tápal.

"Eirane…" Zašeptal sotva slyšitelně a zabořil hlavu do vrstev měkkého oblečení, nasávajíc Eiranovu vůni a ujišťujíc se, že se mu to nezdá.

"Jsi idiot, Damiene. Strašnej idiot." Když viděl, v jakém stavu jsou jeho záda, neodvážil se ho obejmout. Damien neodpověděl, jen přikývl.

"Donesu tě do auta. Bude to bolet." Řekl omluvně a jemně podsunul jednu ruku pod jeho lopatky a druhou pod kolena. Když ho zvedal a vyvinul větší tlak na záda, Damien zařval bolestí. Eiran teď děkoval svému poradci za to, že ho přesvědčil ke koupi velkého auta. Díky tomu neměl problém Damiena položit na bok na zadní sedačku. Obešel auto, sedl si za volant, zapnul vzadu topení na plno a nastavil navigaci na soukromou kliniku.

"Kromě těch zad, jsi někde zraněný?" Zeptal se, zatímco si posunul zpětné zrcátko tak, aby na Damiena dobře viděl.

"Necítím konečky prstů…" Špitl a natáhl ruku před sebe. Eiran spustil pravou ruku z řadící páky, která v autě s automatem byla stejně jen na okrasu a jemně nabízenou ruku chytil. Přejel palcem po zápěstí, na kterém byly modro-černé modřiny a podlitiny, pravděpodobně po kovových poutech. Damien sykl bolestí.

"To přejde." Řekl věcně a Damien si prvně uvědomil, jak moc to podělal.

"Eirane…já…" Nevěděl, jak se omluvit. A Eiran zvažoval, zda chce teď nějakou omluvu slyšet. Zda jí vůbec někdy bude chtít slyšet.

"Ať řeknu cokoliv, tak to prostě nebude stačit…" Zašeptal a cítil, jak se mu do očí znova derou slzy a to tíživé ticho tomu vůbec nepomáhalo.

"Eirane…" zakňučel prosebně.

"Damiene…pochop, že tohle nebyla hra. Tohle nebyla hra, ve které bych ti teď za prohřešek dal pár ran bičem, a všechno by bylo odpuštěno. Netušil jsem, že bys něco takového udělal, že bys vůbec chtěl jít za někým jiným. Mohl sis se mnou promluvit, ale ty jsi mi ani nedal šanci. Navíc jsi mohl přijít o život! Jsem strašně zklamaný, mrzí mě to a toho hajzla, co ti tohle udělal bych osobně zabil, ale nevím, jestli se přes tohle dokážu přenést..." Mluvil tiše, bez emocí. Damien mohl být zraněný a stále lehce dezorientovaný, ale pochopil přímou narážku na to, že by se s ním Eiran přestal scházet.

"Ne… Eirane, prosím tě, nedělej to… já… proč jsem to udělal…" Věděl, že jestli mu to nevyklopí všechno hned teď, další šanci už dostat nemusí. Chvilku si rovnal myšlenky, ale když promluvil, hlas se mu pořád chvěl.

"Před nějakou dobou jsem si uvědomil, že já ty naše schůzky už neberu jako hru…ta nevážnost mi začala vadit, začalo mi vadit, že když se ráno probudím, tak už jsi pryč. Vyděsilo mě to… nevěděl jsem, jak by ses tvářil na návrh k vážnějšímu vztahu a bál jsem se odmítnutí. A navíc jsem nevěděl, jestli mám rád tebe… opravdu tebe, kterého moc neznám, nebo tu masku, kterou nosíš při našich schůzkách. Nevěděl jsem, jestli jsem se zamiloval do tebe nebo do toho, co mi děláš." Eiran těkal očima mezi silnicí a zpětným zrcátkem. Na mysli mu vytanula spousta zdůvodnění, proč by měl Damien hledat zábavu jinde, ale tohle ho nenapadlo. A přitom to bylo tak zřejmé, že měl chuť dát si facku za svoje ignorantství. Eiran si povzdychl. Měl na tomhle stejný díl viny jako Damien a jako ten hajzl, který ho tak zřídil. Damien byl perfektně svéprávný, ale Eiran měl znát jeho přání a tužby ještě lépe, než je znal sám Damien. To jen proto, že zpohodlněl a nevnímal všechna ta nevyřčená a podvědomá znamení, si nevšiml. Přemýšlel, jak z toho ven. Po chvilce ticha hodil blinkr a zastavil u krajnice. Otočil se a Damien ho pozoroval s obavami.

"A na co jsi přišel?" Narážel na Damienovo dilema, se kterým se mu svěřil.

"Tebe…" Špitl tak tiše, že mu Eiran ani při nejlepší vůli nerozuměl.

"Neslyšel jsem."

"Je to o tobě…ne o tom, co mi děláš… tedy… je to o obojím, ale bez tebe to prostě nefunguje…" Díval se do podlahy, za každou cenu se vyhýbajíc Eiranovu pohledu. Nepřiznal by to, ale s Damienovými slovy ho zaplavila vlna úlevy.

"Pojď sem, chci ti něco říct." Pokynul prstem, aby se Damien natáhl až k němu. Neřekl nic, ale chytil Damiena za vlasy a políbil ho. Vložil do toho veškeré emoce, které se v něm ten večer nastřádaly. Strach, zklamání, vztek… Cítil, jak ho všechny ty frustrující pocity opouští a začal si více uvědomovat Damiena a slabou pachuť krve. Musel mu prokousnout ret. Pustil mu vlasy a pokračoval o poznání klidněji a něžněji. Přestal, až když jim oběma došel vzduch.

"Stačí ti to takhle?" Zeptal se Eiran a Damien jen přikývl. S tím se Eiran vrátil k řízení a pokračoval v cestě, na kliniku to byla pořád tak půlhodina cesty. Damien byl tiše. I kdyby chtěl, nedokázal by slovy popsat, jak moc byl rád, že je Eiran na blízku, ale nepotřeboval to říkat nahlas. Některé věci prostě vyplynuly ze situace. Jak jeho tělo pomalu opouštěla zima, začala se vracet bolest. Záda, kotníky, namožená zápěstí a ramena, zadek… těch zdrojů bylo tolik, že už ani nevěděl, který bolí víc.

"Eirane…" Myslel si, že to řekl dostatečně tiše, ale mýlil se. Jmenovaný se podíval do zpětného zrcátka.

"Co se děje?" Zeptal se měkce.

"Nic… jen jsem se chtěl ujistit, že tu jsi… že se mi to nezdá." Pousmál se. Eiran znovu sundal ruku ze šaltpáky a natáhl jí dozadu, kde zhruba tušil Damienovu hlavu. Ten pochopil záměr rychle a uvelebil se tak, aby byl v dosahu. Eiran ho hladil po vlasech a Damien měl navzdory neustávající bolesti pocit, že se rozteče blahem.

#

Eiran zastavil před klinikou.

"Můžeš chodit?" Zeptal se a bylo mu odpovězeno jednoduchým kývnutím. Chápal, že se tam Damienovi nechce, ale nutně potřeboval ošetřit ty rány na zádech. Vystoupil z auta a pomohl Damienovi, který se zabalil do jeho kabátu. Byl si vědom, že je bos, ale s tím se nedalo nic dělat. Vedl ho skrze recepci, kde se ho nikdo nepokoušel zastavit ani slovem, dál do komplexu kliniky. Damien věděl, za kým jdou a radost z toho neměl, ale důvěřoval Eiranovu úsudku. Navíc Illarion, ač Eirana nesnášel, byl stále Damienův lékař. Eiran se zastavil u jedněch dveří a zaklepal.

"Nemám čas." Dostalo se mu úsečné odpovědi skrze zavřené dveře.

"Je to nutné." Pronesl Eiran a čekal jen pár vteřin, než se dveře otevřely. Černovlasý muž v klasickém bílém plášti nevypadal, že ho rád vidí. Těkal pohledem mezi Eiranem a jeho doprovodem.

"Tak co se děje?" Snažil se znít neutrálně.

"Můžeš se, prosím, podívat na Damiena? A ne, nepočká to do rána." Za to si vysloužil jeden podezíravý pohled.

"Fajn, tak pojďte." Zavřel za sebou a vedl je chodbou dál, než zastavil u dveří do ordinace.

"Ty," ukázal na Damiena "se mnou, ty počkej tady." Kývnul směrem k Eiranovi a dveře do ordinace se zabouchly.

Illarion byl ten večer už dost nabroušený, ale Eiran nasadil už tak dost špatnému dnu tu správnou korunu. Došel k počítači a vytáhnul z databáze Damienovu složku.

"No, tak spusť." Povzdychl si a otočil se zpět ke svému pacientovi. Damien neřekl nic, jen se k němu otočil zády a sundal si kabát.

"Ježiši…" Illarionovi málem zaskočilo. Tohle… tohle už překračovalo všechny meze. Vrazil na chodbu s výrazem vzteklého pitbula.

"Tohle sakra nemyslíš vážně! Nikdy sem se neptal, nikdy, ale tohle už je moc! Máš minutu, než zavolám policii!" Vrčel a hlas mu vzteky přeskakoval.

"To jsem nebyl já." Řekl s ledovým klidem. Illariona to vykolejilo.

"Nebyl?" Zopakoval nevěřícně.

"Ne. Jestli mi nevěříš, tak se zeptej přímo jeho." Zdálo se, že Illarion už dovede jasně uvažovat. Přikývl a zmizel zpět v ordinaci. Odjistil kolečka u lůžka v rohu místnosti a posunul ho pod světlo.

"Tak, lehni si na břicho." Nasměroval ho, a zatímco se Damien snažil najít dostatečně pohodlnou pozici, sbíral věci, které potřeboval.

"Dobře. Vzhledem k tomu, že ti to musím vyčistit, za což bys mě asi zabil, ti to ošetřím v narkóze, souhlasíš?"

"Jo… cokoliv, co uznáš za vhodné." Bylo mu naprosto jedno, co s ním Illarion udělá, hlavně ať už ustane ta děsivá bolest. Injekci necítil, ale za pár minut už o sobě nevěděl. Illarion ještě chvilku čekal, než se pustil do práce. Omyl Damienova záda od krve a špíny vlažnou vodou a pustil se do dezinfekce. Pět větších ran, 4 menší a spousta dalších, které nepotřebovaly zašít. Neměl tušení, co přesně se stalo a byl si celkem jistý, že chce, aby to tak zůstalo. Ošetřování zad netrvalo dlouho - Illarion obvykle prováděl daleko složitější lékařské úkony, takže tohle pro něj opravdu nebyl problém. Na modřiny a podlitiny na zádech, zápěstích i kotnících nanesl vrstvičku hojivého gelu a jemně ho vmasíroval do pokožky. Rád by pro Damiena udělal víc, ale gel byl vhodný pouze na neotevřená zranění, zbytek se musel zahojit sám. Umyl své ruce i veškeré vybavení, které potřeboval a všechno uklidil.

Když otevřel dveře, Eiran to ani nepostřehl. Byl zjevně příliš zahloubán do svých myšlenek. Illarion si odkašlal, čímž okamžitě přilákal pozornost.

"Tak si ho běž vzít - nemám důvod si ho tady nechávat." Eiran se zvedl a vešel do ordinace. Damien byl samozřejmě stále pod narkózou.

"Vzbudí se tak za hodinu. Stehy se po srůstu rozpadnou samy, ale ať přijde za týden na kontrolu. A samozřejmě nenamáhat záda." Eiran jen přikývl, znovu zabalil drobnějšího muže do svého kabátu a vzal si ho od náručí. Illarion s ním šel až k autu, kde mu otevřel zadní dveře, aby mohl Damiena pohodlně položit na zadní sedadlo. Ještě než usedl za volant, se na něj Eiran podíval.

"Děkuju ti." Illarion jen odmítavě zakroutil hlavou a gestem naznačil, ať už vypadne, což mu Eiran docela rád splnil.

#

Damien se vzbudil, ale chvíli mu připadalo, že stále spí a zdá se mu sen. Měkká postel, teplo, všudypřítomná vůně Eirana… jediné, co bylo mimo, byla přetrvávající tupá bolest v zádech. Musel se poměrně dlouho přesvědčovat, aby otevřel oči. Poznal Eiranovu ložnici, ale v posteli kromě něj nikdo nebyl. Postupně dovolil všem těm zážitkům toho večera se vrátit.

Eiran seděl na kožené pohovce v obýváku a četl si něco na notebooku. Když se mu kolem krku ovinuly dvě štíhlé ruce, jen se položil do měkkého opěradla a zavřel oči. Damien ho ale k jeho překvapení za moment pustil. Než stihl zaregistrovat co se děje, klečel mu světlovlasý muž u nohou. Ruce za zády a pohled pokorně opřený na Eiranova chodidla. Eiran se chytil velmi záhy - čas na omluvy a odpuštění. Oba více než dobře věděli, že žádné omluvy nemohou omluvit Damienovo jednání a žádná slova odpuštění nemohou smazat jizvu, která zůstala na Eiranově důvěře k Damienovi. Ale oba také věděli, že je to potřeba. Omluva i odpuštění.

"Co se děje?" Zeptal se něžně, jako by o ničem nevěděl.

"Chtěl jsem se Vám omluvit, pane. Smím?"

"Nejdřív mi řekni, za co přesně se budeš omlouvat." Eiran chtěl jejich rozhovor balancovat přesně na pomezí jejich obvyklé hry a vážného rozhovoru. Damien se zhluboka nadechl.

"Za to, že jsem Vám přidělal takové starosti a problémy, za to, že jsem si Vás nevážil, že jsem Vás obešel a…" Zasekl se a Eiran věděl, že na tom nejdůležitějším. Věděl, že jen vyslovení jeho prohřešku bude Damiena bolet, ale muselo to tak být.

"A…?" Pobídl ho po chvilce mlčení.

"…hlavně za to, že jsem Vás zradil… Vás, Vaši důvěru ke mně…" Hlas se mu chvěl a Eiran měl silné podezření, že Damien brečí.

"Dobře, to souhlasí." Řekl naprosto neutrálním tónem a vyčkával.

"Já… nechci se omlouvat, nemám žádnou omluvu pro to, co jsem udělal… strašně mě to mrzí, je mi to opravdu strašně líto. Dal bych cokoliv za to, abych to mohl vrátit nebo alespoň udělal cokoliv, abych to napravil. Vy… Vy jste všechno, co potřebuju a co chci, jen jsem to, já idiot, neviděl… snad by bylo lepší, abych na té silnici zůstal…" Eiranovo dřívější podezření se změnilo v železnou jistotu. Už, už chtěl promluvit, když Damien navázal.

"Nezasloužím si Vás, nezasloužil jsem si, abyste pro mě přijel…"

"To by stačilo…" Chtěl ho zarazit, ale Damien vypadal, že je mimo. Pravděpodobně si uvědomil, co všechno se mohlo stát a jak málo chybělo k tomu, aby ztratil Eirana i svůj vlastní život. Dál před ním klečel a už jen mlčel.

"Pojď sem ke mně." Promluvil znovu Eiran, sklouznul z pohovky na zem, před Damiena, a přitáhnul si ho k sobě.

"Odkdy ty rozhoduješ o tom, co si zasloužíš a co ne?" Zeptal se a doufal, že to nastartuje Damienův mozek. Chvilka ticha ho znervóznila, ale naštěstí nebyla moc dlouhá.

"Nerozhoduju, omlouvám se." Zafungovalo to přesně tak, jak doufal. Damien už zněl trochu klidněji.

"Pro tentokrát ti to odpustím, trestem ti budiž to, co máš na zádech a na rukách a nohách. Ale pamatuj si, že to bylo poprvé a naposledy. Ještě jednou něco takového uděláš, tak už nedostaneš šanci se ani omluvit. Vyjádřil jsem se jasně?"

"Ano, pane. Naprosto. Děkuju…moc…strašně moc děkuju…" Nebyl vyloženě šťastný ale nejšťastnější, jak v dané situaci být mohl. Líbal Eirana na krk a tvář a Eiranovi připomínal psa, kterému něco vyčinil, ale pak se s ním šel pomazlit. Takové opatrné, ale upřímné nadšení. Obejmul ho a pevně si ho k sobě přitiskl.

"Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej. Když jsem tě tam viděl ležet, myslel jsem, že to bude moje smrt." Šeptal mu a hladil ho po vlasech.

"Neudělám… jsem jen pro Vaše potěšení. Jen pro Vás. Vaše potřeby a přání jsou vším, co potřebuju." Eiran měl trochu obavu, že po tomhle bude brát Damien tuhle hru ještě vážněji. A že si ho tak Eiran k sobě připoutá ještě víc. Ale nebylo to právě to, co chtěl? Co chtěli oba?


Doporučený poslech: Deadly Premonition OST - The Woods and the Goddess
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama