The world we live in, kapitola 1. (m/m, 18+)

27. července 2013 v 1:11 | Mikhail |  Originální Fikce
Warren Davis sice věděl, že je docela dobrý hacker, taky ale věděl, proč se od velkých věcí drží dál. Zejména od těch, které zaváněly zájmem vládních institucí. Jenže ne vždycky jdou věci podle vašich představ a plánů. Už je ale příliš pozdě na couvání, a ať chce, nebo ne, musí se Warren zapojit do hry o dokumenty, o nichž nechtěl vědět ani to, že existují, natož co v nich je.



10. srpna

Liduprázdnou noční ulicí se hekání letitého motoru starého Fordu neslo s ohlušujícím rachotem. Řidič zaklel a stále se snažil přimět auto ke spolupráci, i když už se začal pomalu smiřovat s tím, že baterka to každou chvilku definitivně vzdá. Věkem se zdál být na pomezí té pomyslné hranice mezi klukem a mužem, ale mohl být klidně o něco starší. Hnědé kratší vlasy měl rozcuchané způsobem, který dával jasně najevo, že se dotyčný před chvílí probudil. Znovu sešlápl spojku a otočil klíčkem. Motor jen beznadějně zalapal po dechu.

"No tak!" zavrčel netrpělivě a praštil do palubní desky. Znovu - spojka, start. Motor zakašle, ale konečně, byť neochotně, naskočí. Mladík za volantem si oddechl, zařadil a konečně vyjel. Upřímně doufal, že neztratil moc času. Halda elektroniky na zadním sedadle o sobě dávala vědět při každém projetém výmolu hlasitým rachotem. Dálková světla protijedoucího SUV ho na zlomek vteřiny oslepí, než se černý plechový kolos prožene kolem. V krátkém sledu ho následují dva další a mladík se snaží nepřemýšlet nad tím, kdo to je a kam míří. Posune se na odrbaném sedadle trochu níž, jakoby doufal, že se v kubisticky hranatém interiéru stane neviditelným. Noha na plynu mu podvědomě těžkne a během několika málo vteřin překročí stařičké Capri rychlostní limit.

Měl se na to vykašlat, od začátku to smrdělo průserem. Jenže ty prachy fakt potřeboval. Nebylo to každej den, aby mu někdo nabízel dvacet táců. Problém byl v tom, že tohle ani za těch dvacet táců nestálo. Kdyby ho federálové chytli, byl v obrovský kaši - neměl ani žádný jména, kterýma by se vykoupil. Měl v ruce leda tak velký hovno a na krku dokumenty o věcech, o kterých nikdy vědět nechtěl a vláda bezesporu udělá maximum, aby se o nich nedozvěděl kdokoliv jiný. Najel na dálnici a znovu přidal plyn. Provoz byl takřka nulový - vždyť taky byly tři ráno. Chvíli jel na naprosto opuštěné komunikaci, než ve zpětném zrcátku zahlédl světla. Jak se přibližovala, seznal, že jsou výš, než je mají osobáky. Hrklo v něm, ale udržoval stejnou rychlost. Jeho obavy vyšuměly do prázdna, když kolem projela bílá dodávka. Nebylo to poprvý, co někoho namích', nebylo to ani poprvý, co po něm šli federálové, ale nikdy to nebylo nic tak velkýho. Za tohle ho mohli poslat do chládku na pěkně dlouho - nebo hůř. Na scéně se špitalo o několika týpcích, který šťourali moc hluboko. Sebrali je a víc už o nich nikdo neslyšel. Žádnej soud, žádný záznamy. Ticho. Skoro jakoby ani neexistovali.

Po několika hodinách monotónní jízdy z něj vyprchaly i ty poslední zbytky adrenalinu a začínala se dostavovat únava. Posledních několik dnů toho moc nenaspal. Když zjistil, co přesně to je za job, ujistil se snad desetkrát, že použil všechna opatření, aby ho nevystopovali. Připravil se na rutinní nabourání do menší firmy kvůli dokumentům, které byly důležité jen pro hrstku manažerů. To co sebral ale okamžitě zaujalo víc než hrstku lidí ve vládě. Natolik, že se vykašlali na ústavu a horu zákonů a poslali na něj psy z NSA s těma jejich fajnovýma hračkama, který si neuměl ani představit. Sledoval, jak padá jedna proxy za druhou a jak zcela suverénně nechávají bez povšimnutí všechny slepé uličky. Bylo to jako sledovat rozžhavený nůž projíždějící máslem. A najednou měl touhu jít dělat do NSA, jenom aby viděl, co to tam mají, jak pokročilé jsou ve skutečnosti současné technologie. Do poslední chvíle se je snažil odvést jinam, i když bylo vpravdě naivní se domnívat, že se mu to podaří. Nakonec udělal to, co měl udělat už dávno - vypojil firewally, povypínal proxiny, shodil server, sbalil notebook, naložil to všechno do auta a pláchnul.

Promnul si oči a zašátral v jedné z přihrádek na straně řidiče, dokud nenašel telefon. Bylo to fungl nové BlackBerry, ještě mělo na displeji ochrannou fólii. Aniž by spustil oči ze silnice, vytočil první číslo ze seznamu.
"Haló?" ozval se ženský hlas.
"Alice? To jsem já, musím s tebou mluvit," nesnažil se ani trochu zamaskovat, jak moc je rozladěný.
"Warrene? Co se stalo?"
"Našli mě. Kvůli tvýmu zasranýmu přítelíčkovi," řekl o oktávu níž, než běžně mluvil.
"Cože? Poslyš, já s tím nemám nic společnýho," bránila se, ale nebylo jí to nic platné.
"Ty jsi za mnou s tím jobem přišla, ty si to vyžereš," oznámil jí věcně.
"Počkej, to nemyslíš vážně… o co vůbec jde?"
"O zkurvený vládní dokumenty uložený na serveru soukromý společnosti. Nemáš představu, do jakých sraček si mě dostala!" Jeho hlas, zhrublý únavou i nervozitou posledních dní, zněl trochu jako psí štěkání.
"Já jsem nevěděla, po čem jde! Prachy byly nadstandardní, tak jsem se neptala." Že to nebyla nejchytřejší odpověď, jí došlo záhy.
"Já ti na tvoje "neptala" seru! Řekni mi, co víš. Všechno. A jestli toho bude málo, tak mu pěkně zavoláš a zjistíš to." Na druhém konci linky se ozvalo povzdychnutí.
"Jmenuje se Nikita Merkov. Přišel ke mně se seznamem dokumentů z nějaké malé softwarové firmy. Myslela jsem, že je to regulérní vyfouknutí nějakých nových projektů nebo tak něco, tohle by mě v životě nenapadlo." Rusák? Ježíši Kriste, tohle už začínalo bejt absurdní. Měl za to, že studená válka už skončila.
"A nepřišlo ti divný, že za to platí tolik?" zeptal se s nevírou.
"Jak říkám, když mi řek' kolik z toho kápne, tak jsem sklapla. Kde teď jsi?"
"Na cestě."
"Jedeš sem?! I s těma věcma?!"
"Jop, komplet." Nebyla to pravda, ale aspoň bude mít Alice motivaci.
"To nemyslíš vážně! Nemůžeš jet sem, co když ti už napíchli i tenhle telefon?!"
"Tak sbalí i tebe. Já jsem jenom pěšák, můžu jim bejt ukradenej."
"Ne, ne, ne, vykašli se na to. Zavolám mu, zjistím všechno, co můžu."
"To je sakra dobrej nápad. Škoda, že jsi ho nedostala dřív."
"Promiň, Warrene."
Ukončil hovor. Kráva pitomá, jak kdyby to dělala poprvý.
Nikita Merkov… bůhví, jestli to vůbec bylo pravé jméno. Přemítal Warren a odbočil na benzínku.

#

29. července
Gregory se probudil do přívětivého letního rána, jen aby mu bylo záhy zkaženo telefonátem z práce. Minulou noc někdo zevnitř úřadu uploadoval přísně tajné nešifrované dokumenty na externí FTP. Totéž úložiště ale bylo o několik hodin později nabouráno a dokumenty byly zkopírovány někam úplně jinam. Upřímně řečeno moc nevěděl, co si o tom myslet. Na první pohled to vypadalo, jakoby dokumenty chtěla firma vlastnící FTP, ale někdo jim vrazil kudlu do zad a ukradl to pro sebe. Vzhledem k tomu, že měl částečnou představu o tom, co v těch dokumentech bylo, se o něj malou chvilku pokoušely mdloby. Nemohl říct "jestli se to dostane ven…", protože už se stalo. Pokud by se to ale dostalo na veřejnost, byla by to bezesporu největší aféra od Watergate. Složil hlavu do dlaní a chvíli uvažoval o tom, co bude dělat. Nakonec vzal znovu do ruky telefon.
"Ahoj Wille, tady je Greg. Greg Walker z FBI. Rád bych se s tebou sešel, co nejdřív, pokud možno…"

William Harris byl čile vyhlížející padesátník. Na první pohled působil sympaticky, ale většinou přesně do chvíle, než řekl, čím se živí. Lidé neměli tajné služby rádi. Jeden se jim ani nemohl moc divit, když viděl, co se o nich píše v novinách a jaké filmy se točí. Že pravda byla trochu jinde? O tom těžko někoho přesvědčovat. Sakra, i Greg sám za těch patnáct let u FBI zažil dost voleb, se kterými nesouhlasil. Měl podezření, že právě díky tomu měl v sedmatřiceti tmavé vlasy místy protkané stříbrem. Občas si z toho utahoval - že z té práce jednou zešediví. Jenže zatímco FBI měla ještě jakousi reputaci díky zatýkání zvlášť nebezpečných lidí, NSA se nacházela v úplně jiné lize.
Krátce potřásl Willovi rukou a rozhodl se přeskočit formality. Nebyl na ně čas.
"Chtěl jsem tě požádat o laskavost… velkou," začal, a vysloužil si zkoumavý pohled.
"Včera v noci byly ukradeny nějaké dokumenty. Důležité. Šlo to zevnitř do menší firmy, následně se někdo naboural na servery té stejné firmy a ty dokumenty stáhl. Musíme vědět, kdo to byl a kde je."
"Předpokládám, že máš představu, o co mě žádáš," odvětil starší muž. Greg jen přikývl.
"Jak vážné to je?" pokračoval William, zatímco si zapaloval cigaretu.
"Nemám přístup ke kompletnímu znění, ale jsou tam… hodně citlivé věci. Jestli se to dostane na stůl nějakýmu novinářskýmu zmetkovi, tak se může jít senát klouzat a my s ním."
"Hmm. Pošli mi, co máš, uvidím, co se dá dělat," vyfoukl obláček dýmu a sledoval, jak si s ním hraje ranní slunce.
"Děkuju, ani nevíš, jak si toho cením." Tak trochu tušil, že ho Will neodmítne. Volil mezi větším a menším zlem, přičemž obě možnosti obsahovaly reálnou možnost, že přijde o práci a ještě ho poženou k soudu.
Stručně se rozloučili a odešli každý svou cestou.

Gregoryho kancelář nebyla nijak opulentní. Vévodil jí vcelku obyčejný dřevěný stůl, takřka neviditelný pod vrstvami dokumentů, jejichž řádu rozuměl jen on. Na klávesnici ležela tlustá složka, která tam ještě včera nebyla. S povzdychnutím si sedl do křesla a otevřel desky s červeným označením přísně tajných dokumentů.

#

Do Milwaukee dorazil Warren za svítání, ale ještě půl hodiny dával dohromady své přechodné bydliště. Starý sklad na kraji města platil přes jedno ze svých bezpečných zahraničních kont. Měl tu skromné zázemí, ale zato slušné připojení, což bylo v podstatě všechno, na čem mu za běžných okolností záleželo. Vytahal z auta techniku a nanosil ji postupně dovnitř. Nezapojoval nic vyjma firewallu a svého notebooku. Ze zvyku přejel dlaní po magnéziovém šasi otlučeného ThinkPadu, než notebook otevřel a zapnul. Zpravodajství se převalovalo ve svých obvyklých konstruktech, což byla zároveň dobrá i špatná zpráva. Nemusel se sice bát, že bude jeho tvář v každých zprávách a někdo ho udá na policii, až si půjde koupit něco k jídlu, na druhou stranu to ale znamenalo, že je o pár kroků blíž možnosti, že ho někdo z vlády prostě nechá zmizet. Publicita v tomhle případě značila v jistém slova smyslu bezpečí. Kdyby zmizel z povrchu zemského, někdo by si toho všiml. Vstal a šel si udělat čaj; pořád bylo dost chladno a na kafe chuť neměl.

Složil se i s termohrnkem na karimatku a sundal si brýle, aby dopřál svým unaveným očím alespoň malou úlevu. Koukal na strop pomalovaný prasklinami a pavučinami. Přemýšlel, co bude dělat. Předávka by byla za daných okolností velmi nerozumná - ostatně, kdo ví, co byl ten Merkov zač. Dost možná Warrena v jeho rukou čekal osud ještě horší než u federálů. Jenže v současné chvíli si nemohl moc vybírat. Byl idiot, že zůstal ve státech potom, co mu začali jít po krku. V tu chvíli měl přejet disky magnetem a odletět někam do Jižní Ameriky. Teď už bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Na letišti by se pravděpodobně nedostal ani za detektor kovů. Frustrovaně si promnul oči a nechal je zavřené. Vážně se potřeboval vyspat, i když věděl, že by neměl ztrácet čas. Ticho bylo příliš svůdné a uplynulá noc příliš dlouhá.

Doporučený poslech: Woodkid - Run boy run
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama