Jak chytit chřipku na hřbitově

31. října 2013 v 0:08 | Mikhail |  Originální Fikce

Že má život pokřivený smysl pro humor, jsem věděl už dávno, jenže to, co mi přichystal na předposlední říjnový den před třemi lety, překonalo veškerá moje očekávání.



Abych začal od začátku - úplného začátku: jmenuju se Viktor Černý, je mi třiatřicet a jsem na volné noze. Můj živnostňák vám toho o povaze mojí práce moc neprozradí, snad jen to, že poskytuji jisté služby. Ale prosím vás, přestaňte se vědoucně usmívat, nemám na mysli tyhle služby. Kdybych řekl, že se zabývám okultními věcmi, asi si představíte prostorově výrazné kartářky, které se snaží noc co noc skrze televizní obrazovku obrat co nejvíc důvěřivců. Nebo možná ještě pofidérní šamany rozmlouvající s dušemi zesnulých skrze kapající vodovodní kohoutek. Ne, moje práce je o něčem jiném. Za mnou lidé chodí v případě, že se jim dějí divné věci, zvláštní náhody, anebo, v horším případě, nehody. Před třemi lety si ke mně našel cestu případ zahrnující právě takové nehody.

Ze sladkého snění mě vytrhl ostrý zvuk zvonku. V sobotu v půl osmé ráno a po noci, ze které mi zbyl ukrutný bolehlav spolu s vratkým žaludkem, to bylo bezkonkurenčně to poslední, co bych chtěl slyšet. Setřásl jsem ze sebe dřímajícího kocoura a záhy i ruku muže, který stále ještě tvrdě spal vedle mě. Nebyl jsem si úplně jistý, jak se jmenuje, snad něco od M… Marek… Mirek… co na tom vlastně záleží. Zatřásl jsem s ním, a jakmile otevřel s nesouhlasným bručením oči, instruoval jsem ho k odchodu. Neohlížel jsem se, zda skutečně vstal a začal se oblíkat, nechtěl jsem, aby se stalo přesně to, co se záhy stalo - že se zvonek ozval podruhé a povýšil mojí bolest hlavy na další úroveň. Už ve značně menším spěchu jsem došel ke dveřím a zmáčkl tlačítko interkomu.
"Černý…" zavrčel jsem, zcela nedbaje jakýchkoliv způsobů. Vážně - zvonění v tak nelidskou hodinu by mělo být trestné.
"Dobrý den, pane Černý, snad jsem vás nevzbudila. Já… přišla jsem za vámi kvůli obchodní záležitosti," zazněl trochu váhavý ženský hlas. Pomyslel jsem si něco o vynikajícím načasování.
"Jasně, hned jsem dole." Netoužil jsem po ničem jiném než se vrátit do postele, ale práce je práce. Jak se to říká? V životě jsou jen dvě jistoty: smrt a daně.
Hodil jsem na sebe první kusy oblečení, které jsem našel bez ohledu na výsledek, a vyprovodil jsem svou včerejší návštěvu ke dveřím stylem, který neměl daleko k vyhození. V rychlosti jsem v koupelně zkontroloval, jestli vypadám tak špatně, jako se cítím. Zarudlá bělma vytvářela se zelenými duhovkami strašnou barevnou kombinaci, ale aspoň něco ladilo k mojí lehce nazelenalé vizáži. Povzdychl jsem si nad zjištěním, že lepší už to bez zásahu celého týmu kosmetiček nebude, a vydal se ke dveřím.

Představila se jako Tereza Pokorná, drobná, docela pěkná blondýnka, tipoval bych jí tak pětadvacet-třicet. Vzal jsem ji nahoru, udělal kafe a konečně se jal zjišťovat, proč vlastně přišla.
"Hmm, čekala jsem trochu víc… nevím, tematické výzdoby?" začala s úsměvem. Tuhle otázkou jsem čekal. Bývaly doby, kdy jsem ji dostával tak často, že jsem začal vážně zvažovat, zda bych si neměl stěny ověsit zvířecími lebkami, pentagramy, nebo alespoň obrazy od Hajného.
"Obávám se, že na to mě příroda opatřila úměrnou porcí vkusu," odpověděl jsem jednoduše a usmál se na ni, byť to bylo jen ze zdvořilosti. Dokázal jsem odhadnout, že si není jistá, zda má ještě chodit kolem horké kaše.
"Nemusíte se bát, obvykle nekoušu," popostrčil jsem ji správným směrem, protože jsem si nebyl jistý, jestli i přes silné kafe s další chvílí ticha neusnu.
"Omlouvám se, jen je zvláštní o tom mluvit otevřeně." Řekla zvláštní, nikoli nepříjemné.
"Nejsem první, koho žádáte o pomoc, že ne?" Chtěl jsem si jen ověřit své podezření.
"Ne, nejste. Nevěděla jsem, na koho se s něčím takovým obrátit, kontakt na vás se ke mně dostal vlastně náhodou."
Přikývl jsem, nikterak překvapený. Ve Zlatých stránkách zrovna nejsem, pro běžného člověka není úplně snadné se ke mně dostat.
"Tak mi řekněte, s čím vám můžu pomoct," načal jsem konečně důvod její přítomnosti.
"Všechno to začalo před pěti lety. Měla jsem snoubence, všechno bylo v pohodě a skvělý. Až do chvíle, než jel jednou večer z práce, jako obvykle. Měl nehodu na prázdné, rovné dálnici. Prostě najel ve sto šedesáti do svodidel." V hlase neměla ani stopy po jakýchkoliv emocích, snad proto, že už to musela vyprávět mnohokrát a naučila se to moc nevnímat. Měl jsem celkem jasno, jaký byl výsledek té nehody.
"Michal to nepřežil, myslela jsem, že to je pro mě konečná, že už se z toho nikdy nedostanu. Ale člověk prostě musí žít dál. Nemá smysl se utápět v minulosti, ať už je jakákoliv." S tím jsem mohl beze zbytku souhlasit, omezil jsem se ale jen na jednoduché přikývnutí a nechal ji mluvit.
"Jenže od té nehody se kolem mě začaly dít zvláštní věci. Kdykoliv jsem si našla někoho, kdo mi byl blízký, tak to nedopadlo dobře. Teď nemám na mysli, že by to mezi námi nefungovalo, ne. Prvního srazilo auto na přechodu kvůli poruše semaforu, dalšího zasáhl kus ledu, který se utrhl ze střechy, pak otrava plynem, utopení… připadám si už jako černá vdova," svěsila hlavu a já se jí nedivil. Pokud to, co říkala, byla pravda, tak to ale vypadalo na celkem jednoduché řešení.
"Tuším, odkud vítr vane. Dejte mi dva dny a adresu hřbitova, kde je pochovaný váš snoubenec. Tedy za předpokladu, že se dohodneme na ceně," zadíval jsem se na ni. Možná bylo netaktní se bavit o jejím mrtvém partnerovi a záhy na to o penězích, jenže takt mi účty nezaplatí.
"Peníze nejsou problém, pane Černý," ujistila mě k mé spokojenosti.
Dohodli jsme se na třiceti tisících. Věděl jsem, že jsem z ní mohl vytáhnout podstatně víc, pořád ale mám nějakou tu profesionální čest. I standardní sazba byla více než dostačující.

Vzal jsem si její telefon, rozloučil se s tím, že jí zavolám, jakmile budu něco vědět, a zapadl zpátky do postele. Potřeboval jsem na ten hřbitov a potřeboval jsem tam být sám, což znamenalo vydat se na místo nejdřív v deset večer - odmítal jsem tam mrznout půl dne.

Ve čtyři mě vzbudil Procyon, hlasitým mňoukáním se dožadoval svého jídla. Vyhověl jsem mu a rozhodl se pro sprchu. Cestou kolem zrcadla jsem si s potěšením všiml, že už nevypadám jako něco, co právě vylezlo z filmu George Romera. Voda úspěšně dokončila dlouhý rituál probouzení a já se konečně mohl připravit na večer. Ne že bych toho měl na přípravy hodně - pár kříd, malá obřadní dýka ve zdobeném pouzdře a pár nezbytností z lékárničky. Vždycky jsem nerad pracoval venku, pominu-li, že kdyby mě někdo chytil, tak bych skončil buď na policii, nebo ještě lépe v psychiatrické léčebně; tak vždycky existovalo riziko, že se něco podělá a v takové chvíli bych měl rád po ruce všechno, co by se mohlo hodit. Jenže tady se nedalo nic moc dělat. Potřeboval jsem si s panem Michalem Sojkou, nebo tím, co z něj zbylo, promluvit osobně. Nebylo to poprvé, co se duše zemřelého nemohla odpoutat od někoho, kdo jí byl blízký, nebylo to ani poprvé, co dost nevhodně zasahovala do věcí živých. Většinou se jim moc nechtělo odejít k zaslouženému odpočinku, ale od toho jsem tu byl já. Když na to přišlo, dovedl jsem být velmi přesvědčivý.

Když jsem v půl desáté nasedal do auta, byl jsem rád, že jsem si vzal kabát. Vítr byl nepříjemně ostrý, spolu s mrholením pak vytvářel prototyp lezavého počasí. Hřbitov, kam jsem měl namířeno, byl ve vesnici jen pár kilometrů za Prahou. V sobotním provozu a ještě takhle pozdě jsem nebyl na cestě déle než tři čtvrtě hodiny, než jsem zaparkoval na návsi, která by se dala popsat jen příslovím, že tu chcípl pes. Jedna zavřená sámoška, všude mrtvo. Nedělal jsem si iluze, že bude hřbitov otevřený, a taky že nebyl. Našel jsem ale příhodně umístěnou lavičku a s její pomocí přelezl hřbitovní zeď. Jako za mladých let.
Na druhé straně byla dokonalá tma. Neměl jsem zájem o něco zakopnout nebo někam spadnout, takže jsem pohotově vytáhl svojí věrnou starou Nokii a nechal telefon, aby svým mdlým světlem odhalil alespoň nejbližší okolí. Hledat za těchhle podmínek jeden konkrétní náhrobek bylo dobrodružné samo o sobě. Když jsem ho konečně našel, prsty jsem měl tak zmrzlé, že jsem si nebyl jistý, jestli dokážu křídou načrtnout obrazec, který jsem potřeboval. Na třetí pokus se mi to konečně povedlo.
Vytáhl jsem z kapes dýku a malý smotek obvazu. Tuhle část jsem vždycky nesnášel. Když jsem s magií začínal, zkoušel jsem to po vzoru všech filmů - buď se bodnout do bříška prstu nebo se říznout do dlaně. A hodně rychle jsem zjistil, že to je pitomost - pokud jste se někdy řízli o papír do bříška prstu, tak víte jak bolestivé a nepříjemné to je ještě několik dní poté, řezat se do dlaně taky není moc praktické. Naštěstí jsem tyhle věci nedělal moc často. Sundal jsem si kabát, přehodil ho přes Michalův náhrobek a vyhrnul si rukáv na levé ruce. Jediným rychlým pohybem jsem si způsobil mělký šrám na vrchní straně zápěstí a nechal krev dopadat do připraveného obrazce. Nemusel jsem tam nechat třetinu svého krevního oběhu, po chvilce jsem se tedy chopil obvazu a ránu důkladně zavázal. Teď nezbývalo, než čekat. Někdy to trvalo pár minut, jindy i hodinu.

Seděl jsem na náhrobku už půl hodiny a lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že mi nebyla zima. Smrt a daně, připomněl jsem si pokaždé, když už jsem se chtěl zvednout a odejít. Vytáhl jsem z kapsy kabátu krabičku cigaret a jednu si zapálil.
"Mohl bych taky jednu dostat?" ozvalo se vedle mě tichým, trochu chroptivým hlasem. Lekl jsem se, přesto jsem natáhl ruku s krabičkou vedle sebe, odkud jsem tušil žádost. Cítil jsem, jak si ji vytáhl a nabídl mu zapalovač. V tlumeném světle malého plamene jsem zahlédl prázdné oční důlky a zbytky kůže na téměř obnažené lebce. Byl jsem vděčný, že se jedná jen o zhmotnění duše a skutečné ostatky leží pod námi - o mrtvých jen dobře, ale rozkládající se tělo nevoní hezky ani po pěti letech.
"Poslala mě sem tvoje snoubenka, Tereza," začal jsem, protože někde se začít musí.
"Já vím," odpověděl prostě a potáhl si z cigarety.
"Poslyš, to co se ti stalo je pech, ale nemůžeš to řešit takhle," chtěl jsem mu to rozumně vysvětlit a pokud možno ho vyprovodit z tohohle světa bez donucovacích prostředků.
"Řešit co a jak?" zeptal se a nezdálo se mi, že by lhal.
"Měls před svatbou, pěknou, milou holku, pak ses zabil, to je blbý ale nemůžeš se jí pořád motat do života. A už vůbec ne takhle," vysvětlil jsem a poslouchal ticho.
"Jak?" Už jsem začínal trochu ztrácet nit, vypadalo to, jako kdyby se fyzická absence mozku v jeho těle promítala na jeho duši, což byl pochopitelně nesmysl.
"Zabíjením chlapů, kteří o ni mají zájem," upřesnil jsem znovu situaci.
"Ah, tohle," pronesl, jakoby na to dočista zapomněl.
"Tohle. Můžeš s tím přestat a odejít?" požádal jsem ho, možná trochu méně přátelsky než na začátku.
"To ale nedělám já," odpověděl se vší vážností a abych byl upřímný: tohle jsem nečekal.
"Co prosím?"
"To nedělám já. Terezu jsem miloval, miluju pořád, nikdy bych jí neublížil, ani přímo, ani tím, že bych zapříčinil smrt někoho, kdo je jí blízký," vysvětlil, a bylo to vysvětlení dobré, přesto jsem tomu moc nevěřil.
"Fajn, takže je tu holka, její mrtvej snoubenec, se kterým si dávám na hřbitově půlnoční cigárko, několik dalších mrtvých díky dost zvláštní sérii nehod a náhod, ale nejsi to ty," shrnul jsem situaci v jediné absurdní větě.
"Vím, kdo to je," řekl po další chvilce ticha.
"No, jsem jedno ucho," naposledy jsem si potáhl a hulvátsky típl špaček o náhrobek.
"Je to její otec." To si vysloužilo moje pozdvižené obočí - ne, že by to v té tmě bylo vidět. "Nikdy mě neměl rád, ale myslel jsem si, že to jsem jenom já, že kdyby Tereza měla někoho jiného, tak by mu to nevadilo. Jenže tím, že se zbavil mě, to neskončilo."
"Když se zbavil tebe? Tereza řekla, že jsi měl nehodu na rovném a prázdném úseku dálnice." Nedávalo to moc smysl. Zatím.
"Prosím tě, sedíš o půlnoci na hřbitově, povídáš si s mrtvým, a přesto nejsi blázen. Ty bys měl nejlíp vědět, co se na tomhle světě děje," uchechtnul se.
"Dobrá, dejme tomu, že ti zatím věřím, pokračuj," pobídl jsem ho.
"Pro jejího fotra není nikdo dost dobrej. Nikdo si jeho Terezku nezaslouží, i kdyby se o ní ucházel král, tak to nebude stačit. Jenže na rozdíl od normálních lidí, kteří nezmůžou nic víc, než ti dočasně udělat ze života peklo, on svede víc." Byl jsem na vážkách.
"On tě proklel?" zeptal jsem se a tušil jsem, že to rozhodne o tom, zda Michalovi budu jeho verzi příběhu věřit, nebo ne.
"Mhmm," doneslo se mi souhlasné zahučení. Prokletí se dalo vystopovat, i po takové době. Stačilo jen najít předmět doličný.
"Dostal jsi od něj nějakou věc. Talisman, šperk, minci - cokoliv, co to bylo?"
"Zlatý přívěsek."
"Kde skončil?" zeptal jsem se a pochyboval jsem o Michalově příběhu stále méně.
"Pohřbili mě s ním - Tereza si to tak přála." Bylo zvláštní slyšet někoho mluvit o vlastním pohřbu, ale ze zkušenosti věděl, že duše celou problematiku smrti vnímají jinak.
"Dej mi ho, prosím," požádal jsem to napůl rozložené tělo vedle sebe, protože jsem nechtěl vykopávat jeho hrob. Na pár minut zmizel, jen aby se pak objevil přímo přede mnou a podával mi tu doslova prokletou věc.
"Nejsem si jistý, jestli to můžu udělat tady," přiznal jsem se a byl jsem trochu na vážkách. Nechtěl jsem jet zpátky domů s tou věcí v kapse - zvlášť ne potom, co udělala Michalovi. Další problém byl, že bylo mojí povinností Michala vykopnout tam, kam patří.
"Pomůžu ti," nabídl se a já si uvědomil, že to je řešení. Přikývl jsem, aniž bych si byl jistý, že to uvidí, a znovu jsem vytáhl telefon a křídu. Půjčil jsem mu telefon, aby mi posvítil na kus černého mramoru. Nutno říct, že už jsem nějakou dobu slušně mrznul, takže zvláště kružnice a některé specifické znaky byly trochu kostrbaté, účel to ale splnilo. Ve vnitřní konstrukci obrazce se rozzářilo několik symbolů a zlatý přívěsek zčernal. Michal nelhal, ta věc prokazatelně byla prokletá.
"No tak jo, teď už jsem otevřenej i tomu, že politici jsou ve skutečnosti mimozemšťani, kterým jde o ovládnutí lidstva. Otázkou zůstává, co s tím. Dostanu zaplaceno za to, že Terezu zbavím jejího problému, ne za to, že jí řeknu, čí vina to ve skutečnosti je." Přemýšlel jsem, jak z téhle šlamastiky ven, a poměrně rychle mi došlo i to málo nápadů, co jsem měl.
"Stejně mě pošleš na druhou stranu, co?" zeptal se Michal a vytrhl mě ze zamyšlení.
"Nemůžu tě tu nechat, nepatříš sem." Věděl jsem, že zrovna tohle obhajovat nemusím, ale přesto jsem tu potřebu měl.
"Ale můžeš to provést stejně tak teď, jako za hodinu - až s tím hajzlem skončím," nadhodil Michal. Pravda, nebylo to úplně podle pravidel, na druhou stranu bylo docela fér.
"Fajn, máš hodinu, pak tě sem přitáhnu zpátky. Pokud dřív neumrznu," odsouhlasil jsem, a Michal zmizel snad ještě dřív, než jsem to dořekl.

Byla to pekelně nudná hodina. Díky zimě se čas táhl jako týden před výplatou. Na optimismu mi nepřidávalo ani vědomí, že pokud si Michal svoji dosavadní ochotu rozmyslí, klidně tu můžu strávit i celou noc. Ta vyhlídka se mi nelíbila ani trochu, stejně jako začínající škrábání v krku. Ale tak či onak, stejně mi nezbývalo než čekat. Zrovna jsem si říkal, jestli s dalším říznutím do zápěstí - byť z opačné strany - už nebudu vypadat jako labilní patnáctiletá puberťačka, když se přede mnou objevil, s veškerou elegancí lidských ostatků.
"Hotovo?" zeptal jsem se a Michal mě ujistil kladnou odpovědí.
"Dobře. Mám jí něco vyřídit?" Netušil jsem, co by chtěl mrtvý sdělit své bývalé snoubence, jen mi připadalo slušné se zeptat.
"Ne. I když… neříkej jí pravdu. Řekni, že jsem to byl já, nechci, aby věděla, že to byl její vlastní otec." Koukal jsem na něj jako na zjevení, kterým ostatně byl, nakonec jsem jen přikývl. Chápal jsem jeho pohnutky a koneckonců to byl on, kdo nakonec zabil jejího otce. Vysvětlovat, proč jsem to dopustil, se mi skutečně nechtělo.
"Tak jo, je čas jít." Zvedl jsem se, postavil se čelem k němu a na obnaženou kost na čele namaloval symbol lehce připomínající egyptský kříž života. Byl to jen takový průvodce, nic drastického v tomhle případě nebylo třeba.
"Děkuju," bylo poslední, co řekl, než prostě a jednoduše zmizel. Žádný obláček dýmu, žádné "puf", žádné světelné efekty. Jenom tma a ticho. Vzal jsem do ruky hrst mokrého listí a smazal všechno, co jsem na hrob toho nebožáka načmáral. Přívěsek s řetízkem jsem vzal a hodil do pole za hřbitovem - i kdyby ho ještě někdo našel, po tom, co jsem s ním udělal, už mohl jen těžko někomu uškodit.
Došel jsem zpátky k autu, zapnul topení naplno a vyrazil zpátky do Prahy s vědomím, že budu mít zas na nějakou dobu z čeho žít. Ačkoli bych byl raději, kdyby rozuzlení tohohle případu bylo o něco veselejší.

Povídka psaná pro Halloweenskou výzvu na Tenrai. Téma bylo "kostlivci a hřbitov". Tyhle výzvy beru... inu, jako výzvy. Zkouším je psát jinak, používám jiné prostředky atd. tak se neděste, že je to něco trochu jiného :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 eSmy eSmy | Web | 5. listopadu 2013 v 21:05 | Reagovat

Hm, inu, proč ne? Trochu iný šálok kávy, ale môže byť :) Na takúto tématiku - duše apod. - už toho bolo veľa a aj ja osobne som toho videla aj čítala dosť, ale musím povedať, že niečo takéto teda nie. Pojala si tú tému inak, než som niekedy videla - čo je rozhodne dobre! Mne osobne sa to páčilo :)

2 mikhailsden mikhailsden | 6. listopadu 2013 v 0:57 | Reagovat

[1]: Díky, jsem ráda, že se líbilo, i když to je něco trochu jiného :)

3 Lia Lia | Web | 18. ledna 2014 v 3:40 | Reagovat

Hezké a smutné... takové pochmurně podzimní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama