Mezi čtyřma očima (Stargate:Atlantis, John Sheppard/Evan Lorne, Pre-Slash)

18. října 2013 v 10:42 | Mikhail |  FanFikce
Atlantis je izolovaný, byť velký prostor a riziko neustálého nebezpečí nutí lidi být blíž, než by za běžných okolností byli. Svěřujete-li někomu každý den svůj život, snadno přeroste hluboká důvěra v něco, co u americké armády nevidí rádi, ať už je to na Zemi, nebo v jiné galaxii.


Varování: obsahuje pre-slash (homosexuální tématiku bez scén vyžadujících věkové omezení), vulgarismy a nějakou tu krev. Spoiler na 17. díl 2. série.



"Majore, co se tam ksakru stalo?" dožadovala se Elizabeth už cestou ze schodů řídící místnosti.

John se svým týmem odešel na rutinní misi předevčírem, první hlášení podali jen z povinnosti - prý na planetě není nic zajímavého, ale raději se trochu porozhlédnou. Další hlášení už nepřišlo a nevrátil se ani tým.
Poslala za nimi Lorneho. Zase. Aby Sheppardovi a zbytku jeho lidí zachránil zadek, nebo jim aspoň kryl záda. Zase. Ale Lorne nikdy, ani jedinkrát nezaváhal, nikdy si nestěžoval, nikdy nepochyboval o úsudku svého velícího důstojníka. Lorne byl v mnoha ohledech spolehlivější než Sheppard, Elizabeth nepochybovala, že kdyby byli v týmu spolu, nemusela by vysílat záchranné mise ani zdaleka tak často. Jenže Evan byl mnohem užitečnější jako velitel SGA-2. Měl ATA gen, byl vynikající pilot, ukázkový voják a - kdyby měla Elizabeth parafrázovat jeho podřízené - rovný chlap.
Proto ho pravidelně vysílala, aby vytáhl velitele vojenské části Atlantis z bryndy. A taky se pokaždé modlila, aby se vrátil alespoň on. Přijít o velícího důstojníka a zástupce velitele najednou by Atlantis rozhodně nepomohlo. Lorne to musel vědět taky, přesto to nikdy nezmínil. Zatím vždycky Shepparda dotáhl zpátky, někdy docela v pořádku, někdy se škrábanci a pohmožděninami, jindy se zlomeninami a různými zdravotními komplikacemi mimozemského původu, občas - jako teď - potlučeného a v bezvědomí.
Ostatní členové SGA-1 na tom nebyli o moc lépe. I Lorne byl zraněný a krvácel, držel ale Johnovu uniformu jako buldok ve snaze odtáhnout ho za každou cenu co nejdále od brány. Ta se záhy zavřela a Evan svého velitele konečně pustil a sám si sedl na okraj vyvýšené platformy, na které stála brána. Lékařský tým byl samozřejmě už na cestě, Elizabeth ale potřebovala vědět, co se stalo, ještě než budou oba týmy převezeny na ošetřovnu.
"Majore?" Dívala se na něj a přemýšlela, zda by měla svou dřívější otázku zopakovat. Lorne vypadal hrozně a nebylo to jen jeho fyzickým stavem.
"Nic vážného, doktorko. Ale M8X-452 není přátelská planeta a obchod s nimi nedoporučuju." Přidal pousmání, snad ve snaze ukázat, že už je všechno v pořádku a všichni jsou doma.
"Dobře, pokud nám nic nehrozí, tak už ať jste u Backetta. Detaily si přečtu z vašeho a Sheppardova hlášení," mávla rukou směrem, kterým tušila ošetřovnu. Až v tu chvíli si uvědomila, že ostatní už si doktoři rozebrali.

"Není to nic vážného, majore, za pár dní budete zase fit," prohlásil Backett s úsměvem, když mu obvazoval sečnou ránu na předloktí, sešitou dobrou patnáctkou stehů. Pochopitelně mu nechtěl říkat, jak blízko byl k trvalému poškození nervů v té ruce. Stačilo, aby šla zbraň ještě o pár milimetrů hlouběji, a Lorne už by asi nikdy neudržel v ruce nic těžšího než svoji M9. Blokovat ostrou mačetu rukou byla velká hloupost, zvlášť když nebylo novinkou, že obyvatelé některých planet využívali přírodní jedy. Jenže i kdyby ho to mělo stát jeho vlastní život, Shepparda by tam nenechal. Ne že by to někdy někomu - zejména podplukovníkovi samotnému - někdy řekl. Mohl to velmi dobře obhájit tím, že John byl pro chod Atlantis důležitější, nebo tím, že měl k dispozici důležitější informace, které by se rozhodně neměly dostat do špatných rukou; ten hlavní důvod ale ležel jinde. Přesně tam, kam se Lorne jako voják vypravit nesměl.
"Díky, doktore. Jak je na tom podplukovník?" zeptal se a nedovolil, aby se mu do hlasu promítlo byť zrnko něčeho jiného, než byl profesionální zájem.
"Nějaké ty pohmožděniny, slabý otřes mozku… přihlédnu-li k jeho lékařským záznamům, tak mu vlastně není nic, přesto si ho tu ještě nechám přes noc na pozorování. Ten otřes mozku rozhodně nechci zanedbat," odpověděl Carson, zjevně v poměrně dobrém rozpoložení. Je pravda, že ze záchranných misí se nezřídka vraceli s někým - nejčastěji pochopitelně s Sheppardem - v kritickém stavu.

Backett propustil Teylu, Ronona i Rodneyho ještě ten večer. SGA-2 byla až na Lorneho v naprostém pořádku, zvlášť díky tomu, že Sheppard byl jediný, koho místní střežili v odděleném prostoru. Nebýt toho, dost možná by celou akci zvládli, aniž by si jich někdo všiml. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že tímhle způsobem to nepůjde, nařídil Lorne svým mužům, aby vzali Teylu s Rononem a šli k bráně napřed. Pro případ, že se mu nepodaří Shepparda osvobodit. Přišli na něj ve chvíli, kdy svému veliteli, který nebyl při vědomí, odvazoval ruce od těžkého dřevěného kůlu zasazeného v zemi. Kdyby nezachytil mačetu vlastní rukou, rána by bezesporu zranila Johna. To nemohl dopustit. Ani jako major, ani jako Evan Lorne. Tak tak v sobě udusil výkřik bolesti, vrhl se na útočníka a pár dobře mířenými chvaty ho zneškodnil. Byť za cenu další bolesti ve zraněné ruce. Odtáhl Shepparda až k bráně a děkoval všem svatým, že už po cestě nikoho nepotkal. Stevens pro něj držel otevřenou bránu, což Lorne kvitoval s povděkem.

John se pomalu probíral a zavrčel něco o tom, že už v životě nebude pít. Tím k sobě přivolal sestru a záhy i doktora.
"Vítejte zpátky mezi živými, podplukovníku. Jak se cítíte?" přivítal ho Backett i se svou malou otravnou baterkou, kterou mu svítil do očí a živil už tak nesnesitelnou bolest hlavy.
"Bolí mě hlava," zavrčel John, když položil hlavu zpátky na polštář.
"To je celkem pochopitelné. Nevím, jestli jste si to udělal sám, nebo vám někdo pomohl, ale ten šrám na čele rozhodně nevypadá pěkně," odvětil doktor, zatímco mu podával dva prášky proti bolesti.
"Co Teyla a Ronon?" Pochopitelná otázka a Carson na ni byl připravený.
"Oba víceméně v pořádku. Nějaké ty podlitiny a šrámy, neměl jsem důvod je tu držet."
"To je dobře. Jak jsme se vůbec dostali zpátky?" Zdálo se, že si začíná vzpomínat, co přesně se stalo.
"Jako vždycky, když máte potíže. Doktorka Weirová za vámi poslala majora Lorneho s jeho týmem." Něco v tónu jeho sdělení donutilo Johna položit ještě další otázku.
"Co se stalo?"
"Nemůžu samozřejmě mluvit za majora, ale pokud jste mu dlužil za záchranu už předtím, teď to můžete vynásobit tak deseti." Doktor měl na tváři výraz plný nesouhlasu, který pro něj byl tak netypický. John z toho měl špatný pocit. To vlastně nebylo tak přesné, ten měl už před tím. Teď to bylo ještě horší.
"Chybělo takhle málo," ukázal mezi palcem a ukazováčkem nepatrnou vzdálenost, "a byl by z něj doživotní mrzák. Jenom kvůli tomu, že jste nebyl dost opatrný. Opět."
"Cože?" díval se na Becketta s nevírou.
"Samozřejmě jsem mu to neřekl, měl ale z pekla štěstí. Tolikrát vám šel zachránit zadek, ani jednou se nad tím nepozastavil, nepřemýšlel. Potřebovali jste ho, tak šel. Možná by nebylo od věci se zajímat i o lidi mimo váš tým, podplukovníku," zdůraznil Sheppardovu hodnost, načež se otočil a odešel.
John byl v šoku. Během mise pro něj byl život lidí z týmu vždy na prvním místě. A nikdy by si nedovolil stavět životy ostatních účastníků expedice nad ten svůj, a přesto Lornemu nikdy nepoděkoval. Nikdy si neuvědomil, jaké riziko podstupuje, když se vydává na záchrannou misi několika lidí do neznámého, ale zcela jistě nepřátelského prostředí. Kde nikdy nemůže vědět co čekat. A přesto, přesto, jak správně Backett poznamenal, nikdy nezaváhal, jinak by byl John i členové jeho týmu dávno mrtví.

S Lornem se setkal prakticky mezi dveřmi, když šel na kontrolu a John akorát mířil k sobě.
"Pane!" Okamžitě se postavil do ukázkového pozoru.
"Ježíši, Lorne, nejsem ve službě, pohov." To byl asi ten největší rozdíl mezi ním a jeho zástupcem. Sheppard byl impulzivní, ignoroval autority. Lorne byl dobrý voják. Víc než dobrý, tím si byl John jistý. Všiml si obvazu na jeho pravé ruce. V tu chvíli si svůj odchod z ošetřovny rozmyslel. Počkal, až ho Lorne obejde a vydal se za ním. Backett ho kupodivu nevyhodil, když se postavil vedle postele, na které seděl jeho zástupce a díval se, jak vedoucí jejich lékařského týmu opatrně odmotává obvaz.
"Pane, možná byste tady neměl být," ozval se Lorne a to bylo poprvé, co Johna napadlo, že jeho přítomnost mu nemusí být vůbec příjemná. Carson přestal odhalovat zranění a těkal očima mezi dvěma důstojníky před sebou. Pohled, který si vyměnili, byl intenzivní, z Evanovy strany ale nepochybně obsahující dávku dosud dobře střežených emocí. Sheppard se na něj díval provinile, omluvně a snad i lehce zmateně.
"To zranění máte díky mě, majore, myslím, že je vhodné, abych viděl, co vám moje chyba způsobila." Nechtěl znít tak odtažitě, nechtěl ani tolik apelovat na jeho hodnost, ale už se stalo. Lorne se odvrátil a Backett sundal poslední dvě vrstvy. Rána nevypadala nijak hezky, na druhou stranu, John byl více než jednou poctěn zraněními snad všech kategorií. Přesto, podle toho, co Backett říkal, muselo být to zranění dost hluboké a nepochybně bolelo jako čert.
"Majore, až tady budete hotov, zastavte se v kanceláři," požádal ho John, než odešel. Měli kancelář společnou - logické rozhodnutí vzhledem k tomu, jak často byl Sheppard indisponován a Evan za něj plnil jeho velitelské povinnosti.

Bylo už dost pozdě, obyvatelé Atlantis z větší části spali, jen John Sheppard seděl v křesle za svým stolem, rukou si bezmyšlenkovitě cuchal vlasy ještě víc, než bylo obvyklé, a přemýšlel o svém zástupci. To, co pro něj Lorne dělal, nebylo v žádném případě samozřejmé a byl by sám sobě za hlupáka, kdyby si myslel opak. Z hlavy si vzpomněl hned na několik situací, ve kterých Lorne sám riskoval svůj život, aby Johna zachránil. Zdaleka ne všechny se daly vysvětlit rizikem, že Johna nepřátelé zajmou a vytáhnou z něj důležité informace ohledně Atlantis. Muselo za tím být ještě něco, to mu říkal jeho instinkt, ale co, to už mu neprozradil.
"Majore," pousmál se a ukázal na židli naproti.
"Děje se něco, pane?" zeptal se Lorne opatrně.
"Doufal jsem, že to mi řeknete vy… když jsme u toho, můžeme, prosím, na chvíli odložit tyhle formality?"
"Rád bych odpověděl, ale nevím, na co se ptáš," tykání pro něj bylo nezvyk, byl s ním opatrný.
"Doufal jsem, že budeš vědět, Evane. Jediné co vím já je, že se něco děje - ale nevím co." Nechtěl na něj tlačit, ale měl pocit, že naráží na něco velkého a důležitého. Evan se při zaslechnutí vlastního jména nepatrně zachvěl. Řeč jeho těla značila nervozitu.
"Já jsem ale v pořádku, vážně. Můžu vědět, proč se mě ptáš na něco tak neurčitého? Zanedbal jsem něco?" John si všiml okamžiku, kdy se před ním Lorne uzavřel a věděl, že do stejné řeky už podruhé během tohoto rozhovoru vstoupit nemůže.
"Ne, naopak mi přijde, že svou práci plníš nad rámec povinností a nerad bych, aby to bylo na úkor dalších aspektů tvého života," nemohl uvěřit, že se právě stylizoval do role "moudrého parťáka", a přemýšlel, jestli mu to Evan spolkne.
"Eh, děkuju, já… dělám, co můžu," věnoval Johnovi upřímný úsměv, který ho donutil přemýšlet, jestli Evana vůbec někdy někdo za něco pochválil.
"Cením si toho, vím, že jsem ti nikdy nepoděkoval. Za to, kolikrát jsi nejen mně zachránil život, za to, že děláš moji práci častěji, než by se slušelo. Měl jsem to udělat už mnohem, mnohem dřív, ale snad se i na tohle vztahuje, že je lepší pozdě než nikdy. Děkuju," natáhl se přes stůl a stiskl druhému muži rameno v přátelském gestu.
"Nemusíš mi za to děkovat. Jsem tvůj zástupce a SGA-2 existuje zejména od toho, aby tahala tvůj tým z problémů. Jsi pro Atlantis nepostradatelný, já to vím stejně tak dobře jako Elizabeth." John měl už zase pocit, že za tím sdělením vězí ještě něco jiného, šťourat se v tom ale nehodlal, aspoň ne teď.
"Jsi můj zástupce, protože jsi více než kompetentní dělat moji práci v případě, že já nemůžu. A ty můžeš dělat veškerou moji práci, tím jsem si setsakra jistý, jinak bych ti tu pozici nedal." Vložil do toho veškeré přesvědčení, které měl, protože to byla pravda. Lorne nebyl jediný major v Atlantis, byl ale zdaleka nejschopnější, proto si ho Sheppard vybral. "Přísahej mi tady na svoje psí známky, že kdyby došlo na skutečně beznadějnou situaci, že mě necháš být."
"Kdybych si měl vybrat, jestli budeš žít ty nebo já, dám přednost tobě," pronesl s prostou upřímností, "ale kdyby nebyla šance na tvoji záchranu, budu myslet na to, že Atlantis potřebuje velitele."
To nebylo úplně přesně to, co chtěl slyšet, byť se ho Evanova bezpodmínečná loajalita dotkla někde hodně hluboko. Dostal ale ujištění, že Lorne udělá cokoliv, co bude v nejlepším zájmu Atlantis, a to bylo důležité.
"Děkuju," vyslovil ten večer už podruhé. Zvedl se z křesla a ještě jednou se pátravě zahleděl do Evanových modrých očí, než mu popřál dobrou noc.

John tu noc ještě dlouho nemohl usnout. Přemýšlel o všech těch uhýbavých reakcích, které mu Lorne dal, nakonec se ale stejně nedobral k ničemu víc, než že je jeho zástupce výjimečný voják, který svou práci nevěší každý večer do skříně spolu s uniformou. Evidentně se nikdy nedočkal žádného osobního ocenění, snad proto se choval tak nervózně.

Nespal ale ani Evan. Jakmile za ním zapadly dveře jeho bytu na Atlantis, opřel se o ně a musel se párkrát zhluboka nadechnout. Celý ten rozhovor teď zpětně působil zvláštně surrealisticky. John s ním nikdy neprohodil víc než pár slov, a to ještě v čistě profesionální rovině. Celá tahle záležitost s tykáním a děkováním ho víc než cokoliv jiného mátla. Měl Johna rád, aby použil jeho vlastní slova: měl ho rád hodně nad rámec svých pracovních povinností. Nebylo to správné, nebylo to fér, ale co s tím mohl dělat? Tedy vyjma toho, co už dělal - zatloukat.

Upřímně doufal, že se po tomhle rozhovoru přímé komunikaci se Sheppardem zase na nějakou dobu vyhne. Slib, který mu dal, ho tížil, ačkoliv věděl, že kdyby na to došlo, zachoval by se přesně tak, jak řekl, i bez slibu. Říct ale nahlas, že je připraven nechat zemřít člověka, na kterém mu záleží, bylo těžkou zkouškou.

Atlantis byla velká, na některé věci ale zkrátka nebyla dost velká. Když s nimi druhý den Elizabeth procházela hlášení, přál si být kdekoliv jinde. John se na něj zaraženě díval od chvíle, kdy přečetla tu část, ve které popsal původ svého zranění. Během výkladu o tom, jak táhl podplukovníka k bráně, John svraštil obočí a na čele se mu objevila pro něj velmi neobvyklá vráska.
"Jestli jsem to dobře pochopila," začala Elizabeth, "tak celá ta věc byla úplně zbytečná. Stačilo, kdybyste se řídili standardními postupy při průzkumu, je to tak, podplukovníku?"
Všichni věděli, že ho za běžných okolností oslovuje jménem. Důvod, proč od toho teď upustila, musela být buď přítomnost zástupce velícího důstojníka, nebo proto, že chtěla apelovat na jeho kompetenci. Druhá možnost se Evanovi zdála pravděpodobnější.
"Ano, je to velmi pravděpodobné," přitakal Sheppard. Lorne chvíli přemýšlel, zda se nepřeslechl. Jeho velitel jen málokdy přiznal vlastní vinu. Často proto, že díky neuposlechnutí příkazu udělal víc užitku než škody, což ale nebyl tenhle případ.
"Budu k tobě upřímná, Johne. Vždy jsem respektovala tvoje volby a rozhodnutí, faktem ale zůstává, že bez patřičného tréninku představuje SGA-1 pro Atlantis větší potenciální riziko než užitek. Věřím, že Teyla se už seznámila s našimi postupy a dokáže pracovat v týmu, ale dokud nedokončí Ronon svůj výcvik tady, bude SGA-1 plnit mise bez něj."
"Máme chodit na průzkumy jen dva s Rodneym? S tím nesouhlasím, přináší to ještě větší riziko, než Ronon," ohradil se proti návrhu John, nic překvapivého pro Evana ani Elizabeth.
"Ne, nebudete tři. Dočasně k vám bude přeřazen tady major Lorne." Evanovi zaskočilo.
"Co prosím?" zeptal se šokovaně, tentokrát se skutečně musel přeslechnout.
"Majore, nebudeme si nic nalhávat, tady podplukovník Sheppard na vojenských procedurách moc nelpí, zato vy ano. Jsem přesvědčena, že s vámi bude ve větším bezpečí podplukovník, zbytek jeho týmu a celá Atlantis k tomu," usmála se, jakoby jim přála k narozeninám.
"Souhlasím," odpověděl Sheppard ještě před tím, než mohl Lorne nějak koherentně zareagovat a připravil ho o poslední vůli postavit se rozhodnutí doktorky Weirové.
"Výborně. Odkládám tedy veškeré mise mimo Atlantis do doby, než doktor Backett uzná, že je major Lorne plně schopen aktivní služby." Vypadala spokojená s výsledkem jednání, a když se nad tím Evan zamyslel, vlastně neměla důvod nebýt. Konečně se jí povedlo k Sheppardovi propašovat někoho, pro koho nebyly hodiny vojenských taktik jen nudnou odpolední výplní.
Lorne si povzdechl a začal skládat hlášení zpět do desek.
"Nevypadáš úplně nadšeně," ozvalo se mu za zády, až sebou trhnul.
"Pane?" zkusil předstírat, že o ničem neví.
"Jestli ti nevyhovuje jít se mnou mimo Atlantis, ještě si o tom s Elizabeth promluvím a vymyslím jiné řešení," nabídl se, což ale Evanovi rozhodně nepomáhalo.
"Ne, v tom problém není. Nikdy jsem se nechtěl míchat do tvého týmu," odpověděl popravdě.
"Evane," obešel ho Sheppard s vážnou tváří, "tady je jenom jeden tým, a v tom je kdokoliv, kdo nazývá Atlantis svým domovem. Musel jsem něco hodně podělat, jestli máš pocit, že je to jinak. Vybral jsem členy SGA-1 kvůli jejich znalostem, kvůli jejich odhodlání bojovat do posledního dechu proti zkurvysynům, kteří si přivlastnili tuhle galaxii. Ten poslední incident byl naprosto zbytečný, mohl jsem tam bez problému přijít o život, totéž platí pro ostatní. Sebral jsem Ronona a začlenil ho do SGA-1 s plným vědomím, že nemá výcvik potřebný pro operace ve skupině. Bylo to ode mě stupidní a naivní a je mi líto, že ses kvůli mojí blbosti zranil. Budu rád, když se ke mně připojíš, ale nebudu tě do toho nutit."
Evan jen stál neschopen slova a pátral v zelených očích svého velitele po odpovědi na otázku, zda to všechno myslel vážně.
"V tom případě," odhodlal se po chvíli napjatého ticha, "se rád přidám."
Sheppard mu věnoval jeden ze svých pověstných lišáckých úsměvů a Lorne ani v nejmenším nepochyboval, o čem se mu bude zdát několik dalších dní. Začínalo být těžké držet si odstup, ale zatím se ani neblížil bodu, kdy by měl problém se svojí sebekontrolou.

Backett mu zakázal jakýkoliv náročnější trénink na další týden. Prý do doby, než mu vyndá stehy a uvidí, že se to začalo dobře hojit. Jinými slovy, byl to jeden z nejnudnějších týdnů v jeho životě. Občas se zašel podívat na trénink Teyly a Shepparda, pobaven pokaždé, když mu drobná Athosianka nakopala zadek, což se stávalo poměrně často. Sheppard měl samozřejmě větší hrubou sílu, chyběla mu ale její obratnost a schopnost improvizace. Plánoval a rozmýšlel, nenechal se bojem pohltit, což byla chyba v případě, že proti němu stál právě někdo jako Teyla.
"Nechcete se přidat, majore?" vytrhla ho Teyla z přemýšlení. Na okamžik mu zaplály oči nad tou zjevnou výzvou, pak ale jen zvedl obvázanou ruku a pokrčil rameny.
"Myslím, že kdyby byli všichni jeho pacienti jako ty, byl by Backett rozhodně nejšťastnější doktor v téhle galaxii," zasmál se John, ale vzápětí mu došlo, že by to Lorne mohl pochopit špatně. "Čímž jsem chtěl říct, že dobře děláš. Jsem si celkem jistej, že kdyby Teylu slyšel, tak by ji donutil vypít ten nejhorší sajrajt na podporu imunity, kterej tam má."
"Snad za pár dní. Taky už mě to nebaví," přiznal se Evan. Nebyl zvyklý nic nedělat, každé ráno si šel aspoň zaběhat, ale to byla jen malá náplast na zbytek dne. Říct, že se nemohl dočkat konce týdne, kdy mu měl Backett vyndal stehy, bylo jako říct, že se děti docela těší na Vánoce.

"Asi nemá smysl vás žádat, abyste odpočíval ještě týden, že?" zeptal se s nadějí v hlase Backett poté, co vyndal stehy a prohlížel si, jak se rána začala hojit. Evanův pohled byl dosti výmluvný.
"Dobrá, dobrá, ale obvaz vám ještě nechám, hlavně s tou rukou buďte opatrný," kladl mu Carson na srdce, když vyměňoval obvaz. Lorne mu všechno poslušně odkýval, sám už se ale viděl někde docela jinde.

"Teylo? Máte chvilku?" zastavil ji na chodbě.
"Majore," usmála se, "jistě. Co potřebujete?"
"Přemýšlel jsem, zda ještě platí ta nabídka na trénink."
"Hm? Jistě. Už vám doktor Backett dovolil trénovat?"
"Jsem zpátky ve službě, prý to nemám moc přehánět, ale jestli mě nepřivázal k posteli, tak to znamená, že jsem v podstatě v pořádku." Teyla se usmála a zamířila k jedné z místností určených pro individuální trénink a výcvik.
Po půl hodině už ani nepočítal, kolikrát skončil na zemi, zatímco mu Teyla mířila na hrdlo jednou ze svých oblíbených tyčí. Bolelo ho snad všechno, konečně ale začínal mít pocit, že mu na těle nepřistává tolik ran jako na začátku.
"Teylo, neplánuješ z něj udělat sekanou, že ne?" promluvil Sheppard mezi dveřmi, zatímco sledoval Evana sbírajícího se ze země.
"Klidně si to s ním můžeš vyměnit, Johne. Přijde mi, že mu to jde líp, než tobě," věnovala mu milý úsměv, který přímo křičel, že ví, že se dotkla jeho ega. Lorne se mezitím vyhrabal zpátky na nohy a byl připravený na další kolo. Byl menší a rychlejší než John, impulzivnější, ale velmi úsporný ve svých pohybech. Snažil se kontrovat Teylinu nevyzpytatelnost svou vlastní, čehož si Teyla všimla v momentě, kdy se jí v nestřeženém okamžiku dostal za záda a chytil ji pod krkem. Vysmekla se mu poměrně snadno, ale zároveň věděla, že ji nechal. John jen uznale hvízdl.
"Velmi dobře, majore. Jak jsem řekla, mám pocit, že jste lepší než John," pochválila ho Teyla, zatímco odkládala své zbraně.
"Nejsem lepší, jenom mám jiný styl boje. Podplukovník se stále snaží ve všem hledat řád, proto v tomhle případě nemůže vyhrát." John to vzal jako výzvu a vystřídal Evana. Netrvalo ani patnáct vteřin, než schytal sérii dobře mířených úderů a skončil na zemi.

Další den dopoledne už stáli všichni čtyři před bránou v plné polní. Rodney si bezpochyby zase maloval, jak všichni zahynou za dramatických okolností. M48-296 ale měla být vcelku normální planeta s národem svolným k obchodování - a těch Atlantis neměla nikdy dost.

Na druhé straně to nevypadalo nijak zvlášť zajímavě. Soudě dle napůl opadaných stromů tu vládl podzim. Bezprostřední okolí brány bylo prosto jakýchkoliv známek života. Teyla vyslovila nahlas to, co si zbytek týmu jen myslel: že něco není v pořádku. Shlukli se do těsnější formace a vyrazili směrem k nejbližší vesnici, o které Teyla věděla. Půlhodinová procházka lesem proběhla bez jakéhokoliv náznaku nebezpečí, snad i díky tomu se Lorne s Sheppardem po chvíli trochu uvolnili. Extrémně obezřetný postup klidným terénem jen zbytečně unavoval svaly i mysl. Vepředu šli oba důstojníci, za nimi Rodney a vzadu Teyla. Bylo důležité, aby případný konflikt nebyl soustředěn na jediného člověka, který znal okolí, případně jediného člověka, který se prakticky nemohl bránit. Jenže když člověk čeká útok shora, případně ze stejné úrovně, snadno zapomene dívat se pod nohy. Past byla nepochybně nachystána na Wraithy a byla nachystána velmi dobře. Sheppard se propadl listím do jámy hluboké dobré dva metry.
"Jsi v pořádku?" zeptal se okamžitě Evan, aniž by si uvědomil absenci formalit.
"Uhm, ne, asi ne," vyrazil ze sebe a ani se nepokoušel pohnout. Evan se podíval na Teylu a Rodneyho, oba vypadali dost bezradně. Nakonec skočil do jámy za Johnem. Chtěl ty dva poslat pro pomoc, ale potřeboval jim říct, co si má vzít Backett s sebou. Až na dně si toho všimnul. Ze země trčelo několik naostřených kůlů. Nebyly tak vysoké, aby byly vidět z cesty nad nimi, a navíc byly pokryté tenkou vrstvou hlíny.
"Do prdele," neodpustil si Lorne, když si uvědomil, co přesně se stalo.
"Teylo, Rodney, potřebuju, abyste se vrátili s Backettem. Ať sebou vezme něco, v čem můžeme Shepparda vytáhnout, spíš vyprošťovací nosítka než žebřík. Tlakový obvazy, tetanovku, co já vím, co ještě." Oba dva zmizeli, jakmile domluvil.
"Kam jsi to chytil?" zeptal se po chvilce ticha.
"Jeden u levý lopatky, kousek od páteře - jsem prostě klikař, že padám na kraj pastí a ne doprostřed. Druhej mě jenom škrábnul na boku," zvedl levou ruku, kterou si přidržoval zranění. Dost nepříjemně to krvácelo, ale měl pravdu, jen ho to škráblo. Sundal si bez dalšího přemýšlení bundu a dal ji Johnovi pod hlavu. Musel se pekelně praštit, když dopadl, klidně mohl mít těžký otřes mozku.
"Asi fakt nefunguju jako amulet pro štěstí," pousmál se Evan.
"Lorne pro štěstí? To bys asi ani nechtěl, vždyť by tě všichni chtěli vláčet všude s sebou," uchechtl se Sheppard. Na poměrně ošklivě raněného měl rozhodně nemalou chuť vtipkovat.
"Jo, to je fakt." Záhy zvážněl, když si všiml, že má John zavřené oči.
"Johne? Johne, nespi, za chvíli je tu Backett, vydrž ještě chvíli vzhůru," promluvil a hlas mu přetékal obavami a úzkostí.
"Hmm. Já vim… zkusim to." Bylo zjevné, že už mu rozhodně není do smíchu a Teyle s Backettem to mohlo trvat možna i hodinu a půl. A to si tak přál, aby aspoň jejich první mise proběhla hladce.
"Jak se cítíš?" zeptal se po okamžiku přemítání, jestli to vůbec chce vědět.
"Zralej do sběru," zamumlal jeho velící důstojník, dost možná už v polospánku nebo na cestě do bezvědomí.
"Johne, mluv se mnou," naléhal Lorne, leč bezúspěšně. Frustrovala ho vlastní bezmoc a slabost, nedokázal určit, nakolik je Sheppard v nebezpečí. Zcela zjevně byl v šoku, ne-li něco horšího. Oči měl zavřené, vědomí někde jinde, ale jeho tělo se dál vyrovnávalo s návalem bolesti. Sledoval, jak mu na čele vyráží pot, s jakou námahou se mu zvedá hrudník.
"Nemůžeš ani zvažovat, po tom všem, že skončíš v týhle díře, že ne?" promluvil váhavě do ticha. Nečekal odpověď.
"Umíš si představit, jak dlouho by Atlantis přežila, kdybys to tu chtěl zapíchnout?" pokračoval, protože jeho vlastní hlas byl pořád lepší, než to hrobové ticho.
"A docela určitě nemáš představu, kolik dívčích srdcí bys zlomil," uchechtnul se, ale nebyla v tom ani špetka radosti nebo veselí.
"Ani nemůžeš vědět, co by to udělalo mně," zamumlal si pro sebe, zatímco se mu do útrob vkrádala chladná beznaděj.
"Nechci tě ztratit… a to tě ani nemám," pousmál se nad vlastní ubohostí. Šel do armády s tím, že to s jeho menšinovou orientací nebude lehké. A zapřísáhl se, že se nikdy nebude pokoušet o kohokoliv z armády. No, a pak se setkal s Johnem, který byl všechno, jen ne ukázkový příklad amerického vojáka. Když si poprvé uvědomil, co se děje, vyděsil se. A schoval se ještě hlouběji do své malé skříně. Nebyl nadržený puberťák, aby se nedokázal ovládat. Ale bylo to těžší, dvakrát rozmýšlet každé slovo, každé gesto a pohyb, aby ani náhodou nenaznačil nic, co nikdy nemělo opustit jeho byt.

Teď tu seděl na zemi, vedle svého velícího důstojníka, do kterého se zcela nevhodně a proti všem plánům zamiloval. A vyslovil nahlas něco, co mu mohlo lusknutím prstu zajistit rychlý konec kariéry. Ale to bylo jedno, John ho stejně nemohl slyšet, spal, nebo byl v bezvědomí. Zcela určitě nevnímal. Evan měl velké pokušení se ho dotknout, alespoň ho pohladit po vlasech, pro jednou. Uhlídal se, objektivně vzato, sahat na nevnímajícího člověka bez jeho svolení za daných okolností bylo dost děsivé. Kdyby byl v podobné situaci on, rozhodně by to neocenil. Sebral v sobě veškerou profesionalitu a zůstal zkrátka tiše sedět.

Ve skutečnosti se Teyla vrátila za tři čtvrtě hodiny, přesto to Evanovi připadalo jako půl dne. Backett nesl velkou brašnu, nepochybně plnou lékařského vybavení, za ním šli dva mariňáci s nosítky a dalšími věcmi. Sledoval, jak do jámy padá mobilní žebřík, ale nechtělo se mu ven. Cítil se tak trochu jako hlídací pes. Znovu si připomněl, kde a s kým je, než se konečně vyškrábal zpátky na cestu a nechal Backetta pracovat.
"Podplukovníku, slyšíte mě?" zeptal se jemně. Lorne tomu nedával moc šancí, Sheppard vypadal stejně mimo jako před půl hodinou.
"Slyším," ozvalo se ale nezřetelně a v Evanovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Uklidňoval se tím, že se musel John právě probrat,a že zcela jistě nemohl slyšet, co Evan vykládal, když byli sami. Ale už si tím zkrátka nebyl tak jistý.
Backett ho nadopoval sedativy, než ho s pomocí mariňáků vytáhli vzhůru. Evan si přál, aby ty dva zakrvácené kůly nikdy na vlastní oči neviděl. Základní ošetření trvalo jen chvilku, toho už Lorne naštěstí svědkem nebyl. Cesta zpátky k bráně proběhla ve vši tichosti, Lorne měl plnou hlavu myšlenek, zda ho John skutečně mohl slyšet, jestli bude v pořádku a co řekne Elizabeth, která si ho nepochybně zavolá, jakmile vkročí do Atlantis.

Záhy se ale ukázalo, že doktorka Weirová už vyslechla Rodneyho. Lorne se tedy vydal na tradiční prohlídku a pak rovnou do postele. Nechtělo se mu spát, ještě míň se mu ale chtělo přemýšlet. Carson mu na ošetřovně řekl, že se z toho Sheppard dostane, i když mu zbyde dost velká jizva. Měl pravdu, když se prohlásil za klikaře - bude se zotavovat dlouho, mohlo to ale dopadnout podstatně hůř.

Zato Evan si říkal, že pro něj už to asi moc horší být nemůže, když dostal o týden později vzkaz, že se má zastavit v Sheppardově kanceláři.
"Chtěl jste se mnou mluvit, pane?" zeptal se ještě mezi dveřmi, jako by doufal, že to celé byl jen nějaký omyl.
"Jo, to chtěl. Vezmi sem, prosím, krystal na ovládání dveří, nerad bych, aby sem teď někdo vtrhnul," požádal Evana a pokynul mu, aby si sedl naproti. Major se opatrně postavil vedle židle, zůstal však stát. Sheppard si promnul oči a přemýšlel jak nejlépe začít. Nechtěl, ale musel to řešit.
"Když jsem ležel v tý proklatý díře, řekl jsi něco, co jsi mi asi nemohl říct do očí," promluvil konečně a Evan si byl jistý, že tohle musí být noční můra. Pohled mu sklouzl směrem ke dveřím, v tu samou chvíli ale Sheppard sebral ze stolu krystal, bez kterého je neměl šanci otevřít.
"Sedni si, prosím. Zapomeň na chvíli na to, že sloužíme u armády, že jsem tvůj velící důstojník a tak dále, tenhle rozhovor zůstane jenom mezi Johnem Sheppardem a Evanem Lornem," snažil se ho trochu uklidnit, i když částečně lhal. V tomhle případě se nemohl oprostit od své hodnosti, jakkoliv moc by chtěl. Kdyby ji totiž neměl, řešil by tuhle situaci o dost jinak, a nepochybně radostněji. Evan mlčel.
"Tohle je pro mě dost nezvyklá situace. Upřímně řečeno si ani nejsem moc jistý, jestli to chci vůbec vytahovat, ale... nemyslím si, že ignorovat něco takového by přineslo do budoucna cokoliv pozitivního. Neumím si představit, čím sis musel bůhví jak dlouho procházet, kolik úsilí a strachu tě to muselo stát. Ze všeho nejdřív ti chci říct, že se nemáš čeho obávat. Byl bych hlupák, kdybych Atlantis připravil o jednoho z nejlepších vojáků kvůli něčemu tak přirozenému a lidskému, jako jsou city." Upřímně doufal, že mu Evan věří a trochu se uvolní.
"Nikdy bych neohrozil Atlantis kvůli svojí sobeckosti," odpověděl tiše Lorne, s pohledem pevně upřeným do stolu.
"Já to vím! Vím, že ti můžu kdykoliv svěřit velení Atlantis, vím, že když budu potřebovat, pohlídáš mi záda a vím, že vždycky uděláš to, co je v nejlepším zájmu Atlantis, bez ohledu na to, jestli to bude i tvůj nejlepší zájem. Věřím ti, Evane, na tom se nic nezměnilo." Blížili se k té obtížné části, ale bylo potřeba to říct všechno.
"Víš, nejhorší na celé téhle situaci je fakt, že nemůžu říct, že o tebe nestojím." Evan na něj hleděl a zjevně nevěřil vlastním uším. "Problém je někde jinde a s tím nic neudělám. Kdybych nebyl velící důstojník Atlantis, nebo kdybys nebyl v armádě, snad by se to ještě dalo řešit, ale... takhle ne. V našem případě se jedná o přímý střet zájmů. S tím by se řada vojáků na základně nesmířila a neudrželi bychom potřebnou autoritu." Modlil se, aby to Evan pochopil. Tohle bylo asi nejhorší odmítnutí, jaké kdy vyslovil, částečně i proto, že to vlastně nebylo úplné odmítnutí, jenže riziko, že ztratí důvěru lidí, kterým velí, bylo zkrátka nepřijatelné.
"Já vím, pane. Omlouvám se, že jsem vám způsobil nepříjemnosti." Lorne sklouzl zpátky k formalitám, snad proto, že to tak pro něj bylo snazší.
"A já vaši omluvu nepřijímám, majore. Nemáte se za co omlouvat," prohlásil rezolutně John.
"Ano, pane! Děkuji pane!" Evan vstal a zasalutoval, než si od Shepparda vzal krystal od dveří a odešel.

O několik měsíců později

"Pane! Něco jsme našli," zaznělo z vysílačky.
"Něco? Myslel jsem, že jdeme pomoct SGA-2, definujte to něco přesněji!" Před necelou půl hodinou zachytila Atlantis majorovo tísňové volání, jenže když prošli bránou, nikoho nenašli. Sheppard z toho měl víc než špatný pocit.
"Asi by bylo lepší, abyste sem přišel, pane," zněla nejistá odpověď a v tu chvíli si byl John jistý, že se mu to určitě líbit nebude. Měl pravdu. Našli několik ohořelých těl a jeden z vojáků mu podával zčernalé psí známky. Něco hluboko v něm citelně zabolelo, když zjistil, komu patřily.

Nikdy se nezabýval otázkami "coby, kdyby", ale tohle byla chvíle, kdy si z celého srdce přál, aby tehdy ve svojí kanceláři něco udělal jinak.

Přiznání autora: Jsem nerd, píšu fanfikce, o kterých vím, že je nikdo nebude číst. Ehm.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eSmy eSmy | Web | 26. října 2013 v 18:23 | Reagovat

Já.tě.zabiju! Nie, že by som vôbec mohla očakávať lepší koniec, bol to podľa môjho reálny koniec... Ale sakra! No jo, no jo, ale mohol urobiť niečo inak!!! Až mám knedlík v krku... Ty to porste vieš tak dobre napísať, tak dobre vystihnpť tak, aby v tom nebolo nič navyše ani tam nič nechýbalo. A jedna poznámka k tvojej poznámke :D Ja to čítať budem, nech je to na čokoľvek! :D Lebo sa mi páči tvoj štýl písania a tak proste. Ja sem chodím na tento blog s vierou, že tu niečo nájdem a keď už konečne nájdem, tak som šťastná ako blcha v kožuchu! :)

2 Tamten Loki Tamten Loki | Web | 26. října 2013 v 18:59 | Reagovat

No dobře, blog mě nemá rád. Po jedenácté už se o nic sofistikovaného pokoušet nebudu. Zkrátka: fandom sice neznám, ale poctivě přečteno a pozitivně přijato. :-D

3 mikhailsden mikhailsden | E-mail | Web | 26. října 2013 v 19:33 | Reagovat

[1]: Děkuju za úžasný komentář, jdu psát něco dalšího :D Ne, vážně jsem nečekala, že by si to někdo přečetl, celý SG franchise je už 2 roky v komatu a tohle jsem psala hlavně abych ulevila svému svrbění prstů. Jsem moc ráda, že to vyznělo tak jak mělo - reálně a děkuju za pochvalu.

4 mikhailsden mikhailsden | E-mail | Web | 26. října 2013 v 19:35 | Reagovat

[2]: Oh, dva komentáře k osamělému fandomu, jsm dojata! :) Děkuju za pochvalu.

5 ElisWolf ElisWolf | 30. října 2013 v 18:59 | Reagovat

Pěkná jednorázovka. Nic jsme zatím z fandomu SGA nečetla tak sjem byla zvědavá. Máš velice zajímavý styl psaní tak prosím nepřestaň. Jen je škoda že toho podřízeného Johna si nemohu nikoho představit asi se kouknu na ten díl.

6 mikhailsden mikhailsden | E-mail | Web | 30. října 2013 v 22:05 | Reagovat

[5]: Díky :) Jinak o Evanovi se můžeš dočíst třeba tady: http://stargate.wikia.com/wiki/Evan_Lorne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama