Autumn Beasts 1 (Suits, Harvey/Mike, 18+)

4. listopadu 2014 v 22:06 | Mikhail |  FanFikce
Ano, vážení, jsem zpátky s multikapitolovkou v podzimním ladění. A protože už ji mám prakticky dopsanou, rozhodla jsem se ji začít i vydávat.

Podzim není dobré období pro zasmušilejší povahy. Harvey si nemyslel, že k takovým patří, nicméně je dost surově vyveden z omylu, když ho podzimní deprese zastihne se vším všudy. Možná, že je načase, aby začal ve svém životě hledat nějaký pevný bod. Někoho, ke komu by se mohl vrátit ve chvíli, kdy se všechno ostatní začne pomalu hroutit do sebe.



Harvey neměl rád podzim. Kromě toho, že si nemohl dojít ani na oběd bez deštníku, mu výhled z jeho kanceláře blokovala hustá mlha obepínající město jako svěrací kazajka. Byly dvě odpoledne, a venku taková tma, že musel mít v kanceláři rozsvíceno. Tohle byl přesně jeden z těch dnů, kdy by se na práci nejradši vykašlal, zůstal doma a sjel aspoň jednu sérii Star Treku.

To řekl i Donně, která se zajímala, proč vypadá jako by mu umřel křeček. A byla to pravda, Donně by nelhal. Přinejmenším ne v tomhle. Ale celou pravdu taky vědět nemusela, ačkoliv Harvey měl jisté podezření, že to minimálně tuší. Ten zbytek vysvětlení, proč neměl rád podzim, totiž příliš zaváněl emocemi. A Harvey Specter má rád emoce jedině dobře vychlazené a podávané jako dezert po obzvláště velké výhře, to věděl každý. V žádném případě nebylo možné, aby měl Harvey podzimní splín, aby přemýšlel nad tím, jak osamělý život má.

Donna se jen chápavě usmála a bez dalších slov vyrazila do nejbližšího Starbucksu pro Harveyho oblíbené kafe. Samozřejmě, že si všimla, jak její šéf poslední dobou často kouká z okna, myšlenkami zjevně někde daleko, ale už ho znala dost dlouho, než aby na to přivedla řeč. Harvey nerad mluvil o sobě, a jeho pocity pak byly naprosté tabu pro kohokoliv, včetně jeho osobní rusovlasé telepatičky.

Mike byl naopak stejně bezstarostný, jako vždy, když se mu zrovna nehroutil život pod rukama. Energicky nakráčel k Harveyho kanceláři, a vida, že Donna pro jednou nedrží stráž, šel rovnou dovnitř. Místnost vyplňoval typický praskot gramofonové desky. V další vteřině už jehla najela na další stopu. Mike překvapeně zamrkal, když se místo obvyklého jazzu ozval nezaměnitelný hlas Davida Gilmoura.
"Ty posloucháš Floydy?" zeptal se se zájmem Mike.
"Ne, moje telepatie mi prozradila, že se blížíš, tak jsem ti chtěl udělat radost," odpověděl s notnou dávkou sarkasmu Harvey.
"Aww, to je od tebe fakt hezký, ale já mám radši Dark Side of the Moon, Division Bell je moc depresivní," věnoval svému šéfovi zářivý úsměv, který samozřejmě nebyl opětován.

"Co chceš, Miku?" změnil Harvey téma. Tón jeho hlasu mladého koncipienta donutil se na něj podívat pořádně. Vypadal unaveně. Možná by se uchýlil i ke slovu sklesle, nebýt toho, že se jednalo zrovna o Harveyho.
"Našel jsem tu díru ve Stevensově případu. Měls pravdu, musel o těch chybách v účetnictví vědět už před tím, podívej se na tohle," s tím položil před staršího právníka slušný štos dokumentů, vytáhl ale jen jeden svazek, ve kterém poklepal dlaní na příslušnou pasáž.
"Hmm, jo, to vypadá dobře. Zažádej o vydání celého účetnictví, ať to můžeme srovnat." Sakra, Harvey i zněl unaveně. Jeho obvyklá sebejistota vyzařující skrz několik zdí teď byla jen pečlivě udržovanou maskou, kterou Mike bez problému prokoukl. Nikdy Harveyho takhle neviděl. I když mu opravdu hodně teklo do bot, nikdy nepolevil, nikdy na sobě nedal znát, jak moc se mu něco dostalo pod kůži. Mike musel přiznat alespoň sám sobě, že o něj má trochu starost.
"Harvey, je ti dobře? Slyšel jsem, že zase řádí nějaká chřipka nebo něco, možná bys měl jít domů," navrhl opatrně. Nemyslel si, že má právník chřipku. Kdyby ji měl, tak by ji zažaloval o ušlý zisk a pravděpodobně by vyhrál. Ne, v kombinaci s tímhle konkrétní albem Pink Floyd bylo Mikovi docela jasné, co se děje. A říkal si, jestli by ta chřipka nebyla lepší.
"I kdybych měl ebolu, tak se práce sama neudělá. Sežeň ty výkazy," pokusil se ho decentně vykázat ze své kanceláře.
"Vidíš, tušil jsem, že to řekneš. Teda to s těma výkazama. Ebolu, doufám, nemáš. Každopádně - už jsem je sehnal," vytáhl z haldy papírů další objemnější složku.
"Dobrá práce," pochválil ho Harvey, a Mike si v hlavě okamžik přehrál ještě několikrát, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Pochvala. Od Harveyho. Svět se řítí do záhuby.
"Zkontroloval jsem to, a sedí jak prde… errr… no, odpovídá to," usmál se omluvně Mike.
"Tohle ho stáhne ke dnu jak pytel kamení," pousmál se Harvey, a kývnutím Mika definitivně propustil. Ten ale na cestě do svojí malé buňky narazil na Donnu vracející se s dvěma kelímky kafe.

"Donno?" zastavil ji trochu váhavě Mike, na druhou stranu ona byla jediná, s kým mohl o Harveym otevřeně mluvit.
"Ano, drahoušku?" Mike doteď netušil, že se slovo "drahoušku" dá vyslovit tak, že zní spíš jako "bídný červe".
"Uh, mohl… mohl bych s tebou na moment mluvit?"
"Miku, jsem Harveyho asistentka a ve smlouvě mám Harveyho jméno. Jsi Harvey?" Už už chtěla pokračovat v cestě.
"Právě proto, já jenom… co je to s ním?" Nechtěl to nutně rozebírat uprostřed chodby, ale železná lady mu nedala moc na výběr. Řečená si jen povzdechla.
"Za deset minut v archivu. A přijď sám, kapiš?" S kývnutím potvrdil její instrukce a nechal ji jít.

Když se o osm minut později pečlivě rozhlédl, zda ho nikdo nevidí, než vklouznul do archivu, připadal si jak ve špionážním filmu. Donna už na něj čekala, opřená o jeden z regálů, ale stejně tak dobře by mohla být na přehlídkovém molu v Paříži.
"Ehm, můžu vědět, proč takový tajnosti?" Rozhodil rukama, aby zvýraznil celou scénu, ve které se nacházeli.
"Protože budeme rozebírat něco, o čem všichni mluví, ale nikdo... nebo skoro nikdo, to neviděl," začala Donna dramatickým hlasem.
"Uh, budeme se bavit o Yettim?" zatvářil se Mike lehce nechápavě.
"Přesně tak, Miku!" přikývla se vší vážností Harveyho asistentka.
"Dobře... Harvey se chová divně, protože viděl Yettiho?" uvažoval nahlas Mike.
"Nejseš tak hloupej, jak vypadáš," mrkla na něj Donna. Mikovi celá dosavadní konverzace přišla značně surrealistická, ale tušil, že Donna skutečně se vší tou alegorií na něco naráží. Dokonce i tušil na co, ale možná by spíš věřil tomu, že Harvey skutečně viděl sněžného muže uprostřed Manhattanu.
"A jaký druh Yettiho to Harvey přesně viděl?"
"Toho, co žije sám a nikoho k sobě nepustí na kilometr," odvětila, a potvrdila Mikovi jeho tušení.
"Harvey má depresi? Protože je sám?" zeptal se se značnou skepsí, která se vloudila i do jeho hlasu. Donna přikývla.
"Počkej chvilku. Bavíme se ještě o Harveym? O Harveym Specterovi, který prohlašuje, že dělá do právničiny, ne do emocí?" Na to konto rusovláska trochu posmutněla.
"Miku, ať si Harvey říká co chce, je to pořád jenom člověk. A chápu, že máš s celým tím konceptem asi trochu problém, ale každý má emoce." Znělo to téměř vyčítavě.
"Ale Harvey...," začal opatrně, ale nestihl myšlenku dokončit.
"Harvey se jen opevnil proti světu, ve kterém žije. Víš, nebyl vždycky takový - chladný ke klientům a ke svým případům." Mike nad tímhle nikdy nepřemýšlel. Jeho šéf byl jeho šéf, jakkoliv mu na něm záleželo. Nikdy ho vlastně ani nenapadlo přemýšlet, jestli byl takový vždycky.
"Ale vždyť on nemusí být sám, je to Harvey, už jsi ho někdy viděla? Stačí aby prošel po ulici a ženský hvízdaj, auta bouraj..." Donna se jen usmála.
"Znáš ho dost dlouho na to, abys sám nevěřil, že o tohle Harveymu jde," řekla a měla pravdu. Mike věděl, že co se týče známostí na jednu noc, stačí mu pěkný exteriér, ale jakmile se jedná o někoho, koho by k sobě měl pustit skutečně blízko, byl podstatně náročnější.
"Máš pravdu. Ale nechci ho vidět takhle. Harvey je tak trochu jako střed sluneční soustavy, když začne kolísat gravitace, půjde ke dnu všechno kolem," zadíval se na ni a věděl, že mu rozumí.
"On se z toho dostane, jen mu, prosím, nedělej věci složitější, než je nezbytně nutné." Byla to jedna z těch upřímných proseb, které by Mike nedokázal odmítnout, ani kdyby chtěl, a tak jen přikývl.

Jenže ani Donna nemohla tušit, že tentokrát je to jiné. Ještě před rokem Harvey neměl svého koncipienta. Neměl Mika, který mu, byť asi neúmyslně, neustále ukazoval, že Harvey stárne. Až s Mikem po boku si uvědomil, kolik mu vlastně je a co to znamená. Obvykle byl příliš vytížený a příliš spokojený se svým životem, než aby se na něj sápala krize středního věku, ale tenhle podzim byl katastrofální.


Doporučený poslech: Philip Glass - Opening
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TheSmalo (eSmy) TheSmalo (eSmy) | Web | 7. listopadu 2014 v 0:41 | Reagovat

Tááák, potešená, že tu vidím niečo nové :) Ťažko za k tomu vyjadriť, keďže sa zatiaľ nič moc nedeje, ale páči sa mi atmosféra, ktorú si navodila. Rada čítam veci, pri ktorých si viem hneď predstaviť, nazvime to scenériu, aj bez toho, aby o to bola nejaká prehnaná snaha. A mimo to, ten seriál poznám a rozhodne tu budem sliediť a čakať na ďalšie diely :)

2 mikhailsden mikhailsden | 7. listopadu 2014 v 21:23 | Reagovat

[1]: Díky, snad osloví i následující :)

3 Daisuke Daisuke | 10. listopadu 2014 v 6:24 | Reagovat

Aww ~ Jsem ráda, že bude další kapitolovka ^^ Vypadá to skvěle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama