Autumn Beasts 2 (Suits, Harvey/Mike, 18+)

7. listopadu 2014 v 20:34 | Mikhail |  FanFikce
Podzim není dobré období pro zasmušilejší povahy. Harvey si nemyslel, že k takovým patří, nicméně je dost surově vyveden z omylu, když ho podzimní deprese zastihne se vším všudy. Možná, že je načase, aby začal ve svém životě hledat nějaký pevný bod. Někoho, ke komu by se mohl vrátit ve chvíli, kdy se všechno ostatní začne pomalu hroutit do sebe.



Fádní šeď zatažené oblohy vystřídala plnohodnotná tma provázená šuměním deště. Byl pátek večer a Harvey byl v kanceláři poslední. Dokonce i Mike odešel už před dvěma hodinami. Přesto Harvey zůstal, navzdory tomu, že měl všechno hotovo a připraveno na příští týden. Seděl na pohovce, sledoval světelný smog z pouličních lamp a v ruce ho chladila sklenka se skotskou. Připadal si naprosto prázdný. Jako kdyby otupěl vůči všemu, jako kdyby se z něj konečně stalo to, čím se dlouhé roky prohlašoval. Necítil nic a bylo to vtíravé, snad i frustrující, protože to zkrátka nebylo přirozené. Jako kapající kohoutek, který člověku postupně víc a víc leze na nervy. Harvey Specter nebyl člověk, který by dokázal žít s pocitem, že je jen chodící nebožtík.


Moc nepřemýšlel, když o hodinu později bral klíček ke svému Tesla Roadsteru a zamířil do garáže. Jen potřeboval vědět, že je ještě naživu. Potřeboval získat zpátky pevnou půdu pod nohama, ze které se mezitím stal tekutý písek. Nebude sedět doma a tupě zírat do zdi, není pasivní konzument čehokoliv, a zvlášť ne života. To se mu honilo hlavou, když sedal za volant. Nebyl dobrý nápad v takovém rozpoložení a takovém počasí řídit. Na tom mu ale nezáleželo.

Jakmile minul ceduli značící konec města, sešlápl plyn podstatně více, než bylo rozumné. Pneumatikám chvíli trvalo, než na mokré silnici našly dostatečnou oporu a vystřelily auto dopředu. Dvě stě čtyřicet byla rychlost, ve které ho nemohla dostihnout ani deprese. Plně se soustředil na cestu před sebou, adrenalin zostřoval jeho smysly a Harvey si konečně, po tak, tak dlouhé době, připadal volný. Až tahle tenká hranice mezi životem a smrtí mu dokázala pomoct. Byl si zase jednou jistý, že je naživu. Úleva ho zahřála někde hluboko uvnitř, a právě v té chvíli se ta křehká rovnováha narušila.


Mike se s trhnutím vzbudil a něco nesouhlasně zabručel, když zjistil, že jsou čtyři ráno. Sobota, čtyři ráno. Když mu na nočním stolku zazvonil mobil znovu, zabručel o něco hlasitěji nějakou nepříliš originální nadávku. Jestli ho Harvey otravuje s prací v tuhle hodinu a ještě o víkendu, měl plné právo být nevrlý. Když hovor přijímal, ani se nepodíval, kdo vlastně volá. Ruku na srdce, mohl to být jen jeden člověk. Nebyl.

"Miku, tady je Donna," ozvalo se z telefonu, a i přes vysokou úroveň rozespalosti byl schopen rozlišit, že Donna zní nějak jinak. Jeho mozek stále ještě tápal kdesi v temnotách.
"Hmm, co se děje?" vysoukal ze sebe se značnou námahou, připravený znovu usnout, jakmile hovor skončí.
"Harvey... ach, bože..." Došlo mu, že Donna brečí. To stačilo k tomu, aby se konečně vzbudil.
"Co se stalo? Donno...," zeptal se naléhavě, zatímco se mu v žaludku usadil opravdu nepříjemný pocit.
"Harvey... Harvey měl nehodu," vypravila ze sebe Donna mezi jen těžko potlačovanými vzlyky. Mike informaci chvilku zpracovával, než mu došlo, co vlastně řekla. Náhle velmi čilý mozek mu zaplavila spousta otázek, ale skutečně důležitá byla v tu chvíli jen jedna.
"Jak je na tom?" Kdyby se mu nestalo nic, Donna by mu nevolala a nezněla by... takhle. A kdyby byl... ne, k tomuhle tématu se Mike nechtěl ani přiblížit.
"Nevím, dozvěděla jsem se to teď... Miku, můžeš přijet?" Mladík nasucho polknul, ale souhlasil. Jel by, i kdyby ho o to Donna nepožádala. Harvey byl výjimečný. Nikdo, snad kromě babičky, toho pro Mika neudělal tolik co on. Možná, že se občas nepohodli, možná, že měl Mike občas chuť Harveyho přizabít, ale pořád ho považoval za svého přítele.

Chytil si taxi a v rychlosti vyklopil řidiči adresu, kterou mu Donna dala. Pod očima měl sice výrazné kruhy, nicméně v nastalé situaci by mu museli dát koňskou dávku sedativ, aby usnul. Čím blíž k nemocnici byl, tím víc ho svírala úzkost. Začal si uvědomovat nejen jak moc Harveyho potřeboval z hlediska profesního, ale zejména jak moc ho potřeboval z hlediska osobního. Nedlouho poté, co začal pracovat v Pearson Hardman, přerušil veškeré kontakty, které ho spojovaly s minulostí, a těch pár lidí, které ve firmě poznal, bylo to jediné, co měl. K velké, byť nevzhledné budově dorazil díky nočnímu provozu za slabou půlhodinu.


"Donno," upozornil ji jemně na svou přítomnost. Nestihl se snad ani nadechnout, než ho pevně objala a zabořila hlavu do jeho mikiny. Trochu váhavě objetí opětoval. Nechtěl na ni nijak moc tlačit, ale opravdu, opravdu potřeboval vědět, jak na tom Harvey je. Stáli tak ještě minutu nebo dvě, než ho Donna propustila.
"Před chvílí ho odvezli na pooperační, operace prý šla dobře," vysvětlila, zatímco Mike nemohl spustit oči z toho, jak vypadala. Evidentně nebyl jediný, kdo byl vytažen uprostřed noci z postele, ale zarudlé a opuchlé oči od soustavného pláče to dělaly ještě o několik set procent horší.
"Jak se to stalo?" zeptal se Mike, ale Donna jen zavrtěla hlavou. Vlastně to ani nebylo důležité. Mike se cítil divně. Věděl, že Harvey je někde v té samé budově, naživu, ale bezpochyby v šíleném stavu, jenže to působilo vzdáleně. Jako kdyby na něj někdo mluvil, ale Mike ho nevnímal.

Zůstal vzhůru až do rána. Donna usnula někdy kolem šesté, jen aby se probudila o hodinu později a už nezamhouřila oka; Mike mohl jen hádat, co se jí asi zdálo. Seděli vedle sebe mlčky, ponořený každý do svých myšlenek. Vlastně ani nebylo co říct. Doktor přišel v deset, a Mike si říkal, že by možná radši ani neslyšel, co chce říct. Takhle měl aspoň nějakou naději.

"Vypadá to dobře," začal, což v Mikovi vyvolalo až absurdní pocit úlevy. "Operace proběhla dobře, zatím se neobjevily žádné komplikace - snad se ani neobjeví - a nějakým zázrakem se vyhnul nějakému vážnějšímu zranění hlavy kromě otřesu mozku. Pokud všechno půjde hladce, večer ho převezeme na pokoj a můžete za ním jít." Mike poděkoval a dovolil si první, byť nijak zvlášť veselý, úsměv.
"Bude v pořádku, je to Harvey," pronesl, aniž by věděl, jestli to říká spíš Donně nebo sobě. Tak či onak, nejcennější sekretářka ve firmě se pousmála a přikývla.
Po dvou kafích se Mike snažil přesvědčit Donnu, aby se šla domů trochu vyspat, že jí dá vědět, kdyby se dozvěděl něco nového, jenže Donna o tom nechtěla ani slyšet.

"Jednou... asi před sedmi, osmi lety, se mi v práci udělalo zle. Doktoři pak říkali, že to bylo jen nízkým tlakem, ale zkrátka jsem omdlela v kanceláři. Harvey byl prý úplně nepříčetný, zavolal sanitku, a když ho do ní nechtěli pustit, vyhrožoval jim žalobou." Pohled měla upřený někam hluboko do minulosti a na tváři trochu nepřítomný úsměv. "Když jsem se pak v nemocnici probudila, seděl vedle mě a jen se zeptal, jak mi je. Seděl tam celou dobu, dokud jsem se neprobrala. Proto nemůžu jít domů, Miku." A Mike to chápal. Aby k sobě byl úplně upřímný, možná jí i trochu záviděl. Harvey se jí svěřoval s věcmi, které by Mikovi nikdy neřekl. Záleželo mu na ní a co víc, když šlo o Donnu, byl i ochoten to přiznat.


Strávili na těch nepohodlných nemocničních židlích celou sobotu, jen se střídali v doručování kafe a občas i nějakého toho jídla.

"Děkuju, že jsi přijel," promluvila najednou, snad po dvou hodinách ticha.
"Harvey... Harvey je i můj přítel, nebo aspoň já ho tak beru," pokrčil rameny mladík.
"Nejenom ty. Vím, že je to s ním někdy - dobře, často - těžké, ale hodně mu na tobě záleží. Nemáš ponětí, jak moc." Tohle už mu jednou říkala, bohužel Harvey se často choval, jako kdyby byl opak pravdou. Možná to tak nemyslel, jenže občas to jeho popichování šlo podstatně hlouběji, než byl Mike ochoten přiznat i sám sobě. Přesto žádné dobírání a posměšky nemohly zastínit všechno, co Harvey pro Mika udělal. Mladému podvodníkovi bylo vcelku jedno, jestli ho starší muž najal jen proto, aby se vymanil ze spárů stereotypu, nebo jestli se mu zželelo kluka, který evidentně udělal špatné životní rozhodnutí. Riskoval celý svůj pohodlný život, lhal lidem, kteří do něj vkládali velkou důvěru, a když na to přišlo, nikdy nenechal Mika na holičkách. Ne když byly sázky dostatečně vysoké.

Ani nevěděl, kdy usnul, natož kolik bylo hodin, když s ním Donna jemně zatřásla. Krk měl ztuhlý a záda ho bolela jako čert. Sedačky v čekárnách nepochybně navrhnul někdo s těžkými sklony k sadismu.

"Můžeme jít za ním," osvětlila mu zrzka, ještě než se stačil zeptat. Až po pár dalších vteřinách si všiml doktora stojícího opodál.

Šel za bílým pláštěm a záplavou rudých vlasů, beznadějně ztracen ve vlastních myšlenkách. Z těch ho vytrhl příchod do pokoje. Harvey tam byl sám, což Mika vlastně ani nepřekvapilo. Zdravotní pojištění, které platila firma, bylo jedno z nejlepších, navíc Harvey měl zcela jistě dost peněz na to, aby si platil ještě nadstandard.

Doktor je před odchodem ještě upozornil, že návštěvní hodiny končí za hodinu a půl, a nechal je o samotě. Harvey vypadal nejhůř, jak ho kdy Mike viděl, ale o něco líp, než čekal. Levou ruku měl v sádře, na čele obvaz a byl bledý, jako kdyby na něj sáhla sama smrt. Až v tu chvíli si Mike uvědomil, že vlastně neví, co přesně se mu stalo, a protože tušil, že Donna byla Harveyho kontaktní osobou pro podobné případy, zeptal se jí.

"Zlomil si ruku, má naražená žebra a praštil se do hlavy, ale nejhorší udělal ten náraz. Prý měl z pekla štěstí. Kdyby narazil v jen o málo vyšší rychlosti, než jel, tak by ani nepotřeboval sanitku. Takhle sice přišel o ledvinu, ale jestli si nevybral všechno štěstí doteď, nemělo by ho to nijak omezit," odříkala mu bez emocí, zjevně téměř slovo od slova tak, jak jí to řekli doktoři po jejím příjezdu do nemocnice. Mike přikývl. Zkoušky na lékařskou fakultu nikdy nedělal, i když ho o to párkrát žádali. Byl to vlastně jediný obor, ve kterém odmítal někomu pomáhat podvádět. Říkal si, že nikdy neví, jestli mu právě takový člověk jednou nebude zkoušet zachraňovat život, a to rozhodně nechtěl. Takže v tuhle chvíli toho věděl opravdu jen tolik, co Donna.

Zůstali, dokud je sestra nevyhnala se slovy, že můžou přijít zase zítra. Ostatně Harvey stejně nebyl při vědomí, a bylo jim řečeno, že ho budou držet v umělém spánku minimálně dalších čtyřiadvacet hodin, aby se zbytečně nevyčerpával. Přesto oba opouštěli nemocnici s těžkým srdcem. Navíc někdo bude muset zavolat Jessice a říct jí, že Harvey v pondělí nepřijde do práce.


Doporučený poslech: José González - Far Away
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TheSmalo (eSmy) TheSmalo (eSmy) | Web | 7. listopadu 2014 v 22:17 | Reagovat

No jo, chcieť sa cítiť živý a voľný nie vždy dopadne dobre, snáď si Harvey skoro nájde lepší spôsob. Nemôžem sa dočkať ďalšej časti :)

2 Dai Dai | 10. listopadu 2014 v 6:36 | Reagovat

Doufám, že se co nejdřív uzdraví!  Chudák Mike a Donna .. být na jejich místě, jsem až k smrti vyděšená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama