Koníčky 2 (m/m, 18+, ponyplay) I

18. července 2016 v 23:59 | Mikhail |  Originální Fikce
Tentokrát budou ty koníčky doslovnější :)
Povídka obsahuje ponyplay, tedy nemusí sednout zdaleka každému.
Z technických důvodů je povídka rozdělena na dvě části.



Věnováno Altairovi - hodnému koni, kterému to nikdo nevěří.



"Ty máš koně?!" Vyrazila ze sebe překvapeně moje kolegyně Karolína, když jsem se zmínil, proč trávím Vánoce a Silvestr v Praze. Přikývl jsem, trochu překvapený, že to nevěděla. Asi na to prostě nikdy nepřišla řeč, byť zbytek kanclu o mém čtyřnohém koníčku věděl.

Ustájen na statku v Bohnicích byl můj šestiletý bělouš českého teplokrevníka - Cas. Vlastně jsem k němu přišel jako slepý k houslím, když mi před dvěma lety zavolala bývalá spolužačka z vysoké školy s tím, jestli bych nechtěl koně. Při dost zmateném hovoru z ní vypadlo, že nějací její známí mají na krku exekuci a snaží se prodat svého koně dřív, než jim ho zabaví a v dražbě ho koupí bůhví kdo za bůhví kolik. Tehdy jsem jí slíbil, že si to nechám projít hlavou, ale rozhodně nic neslibuju.

Nedivil jsem se, že s tímhle vytočila zrovna moje číslo - aktivně jezdím už od prváku střední školy a prvních pár let jsem uvažoval, že bych vážně chtěl vlastního koně. Nejlíp frísáka, že jo, ale na takovou cifru nestačí můj plat ani dneska. Postupně jsem se té myšlenky vzdal s tím, že bych na to zkrátka neměl čas. Po nástupu na vysokou jsem taky přestal jezdit pravidelně, byť jsem se toho nikdy nedokázal úplně vzdát. Už jste to určitě někdy slyšeli, ale nejkrásnější pohled na svět prostě je z koňského hřbetu, o tom se nemá cenu přít.

No a tak jsem si o týden později vyslechl hotovou Srstkovu báseň o tom, jak je Casy hodný a jak je pracovitý, jak rád skáče, má bezproblémovou a klidnou povahu…, prostě nejlepší kůň na světě, jehož kopyta se snad ani nedotýkají země. Po dlouhé době jsem se vyšvihl do sedla, a když jsem o nějakou tu hodinu později sesedal, věděl jsem, že ho chci. Druhý den byl můj účet o třicet tisíc lehčí a čtvrtý den jsem sledoval, jak se zvědavě rozhlíží po svém novém domově.

Čas jsem si bez větších obtíží našel, a byť nemůžu říct, že bych měsíční výdaje za koně necítil, věděl jsem od začátku, do čeho jdu. Za ty dva roky jsem nelitoval ani jedinkrát, Cas byl skvělý a právě proto jsem se nemohl jen tak sbalit a zkrátka na dva týdny odjet a nechat ho jen tak stát.



"Dobrý den, pane Novotný, volám vám ohledně vašeho koně," ozvalo se v telefonu, který začal zvonit záhy po Karolínině otázce.

"Stalo se něco?" Otázal jsem se s obavami v hlase.

"Ne, ne, vůbec ne, omlouvám se, pokud jsem vás vyděsila. Protože pokud vím, nebydlíte v Praze, chtěla jsem vám nabídnout, zda byste neměl zájem, aby vám během svátků Case někdo občas provětral," upřesnila horečnatě. Na mysli mi opět vytanul hovor od mého bratra, že jsme se neviděli celou věčnost a o vánocích má být přece rodina pohromadě. Abych byl upřímný, vidina dalších osamělých vánoc se mi zrovna dvakrát nelíbila, ale pořád tu byl Cas.

"No… musím říct, že to nezní úplně dvakrát zle, nerad bych ale svěřil svého koně člověku, kterého jsem ani neviděl," přiznal jsem opatrně.

"To není problém. Vidím, že tu máte zamluvenou jízdárnu ve středu od sedmi do půl deváté, můžu domluvit, aby se tam někdo z dobrovolníků na vánoční směny stavil, jestli chcete," nabídla a já odvětil, že nevidím důvod, proč ne.

"Tak jsme domluvení, na shledanou a hezký večer," rozloučila se.

"No, tak asi přeci jenom na vánoce v Praze nezůstanu," ohlásil jsem změnu plánu.

"Radku?" Zeptala se Karolína lehce váhavě. Otočil jsem se na ní a zvednutým obočím jí naznačil, aby se ptala.

"Myslíš… teda… mně je to takový blbý… ale já jsem koně vždycky zbožňovala, myslíš, že bys mi ho mohl někdy ukázat?" Dívala se na mě s takovým očekáváním, jako když děti vtrhnou do obýváku a vidí pod stromečkem zabalené dárky.

"Ale jo, jen počítej spíš až tak po Novým roce," souhlasil jsem. Spousta lidí si koupí super drahý auto, aby udělala dojem na ženský, mně stačilo se ometat kolem koní. Zcela vážně - ať v šestnácti nebo šestatřiceti, nebylo většího magnetu na něžné pohlaví. Jen škoda, že mě zrovna tohle moc neříkalo a pánové se na koně balit moc nedají.


Díky návalu práce, který byl před vánoci enormní, utekla středa až podezřele rychle. Sotva jsem si uvědomil, že už jsme zase uprostřed týdne, byl večer. Možná by mi to připadalo jako mrknutí oka, kdybych nevěděl, že mám za sebou náročných osm hodin. Ještě jsem chvilku počkal, až se trochu zchladí turbo mého dieselu, než jsem vypnul motor a odhodlal se vkročit do tmy, zimy a sněhu. Bohnice jsou na samém kraji Prahy a statek přidružený k tamní léčebně na jejím okraji, hned vedle polí a lesů. Měl jsem možnost využít ustájení v o dost hezčím a modernějším zařízení na Císařském ostrově, ale jedna věc byla cena a druhá to, že okolí okolo Bohnického statku se mi líbilo nesrovnatelně víc. Nějak jsem pochyboval, že by Casovi záleželo na tom, jaká byla cena boxu, který obývá.

Vkročil jsem do stájí a zhluboka se nadechl vůně slámy a koní. Spolu s nezaměnitelnou vůní zimy to tvořilo zvláštně nostalgickou směs. Prošel jsem uličkou až na konec a dal se doprava, když mě přivítalo zaržání.

"Nazdar, kamaráde," usmál jsem se na bělouše. Cítil jsem, jak ze mě padá pracovní stres, tak jako pokaždé, když jsem tu byl. Nasadil jsem svému věrnému oři černou koženou ohlávku a došel si pro čištění - nejdřív práce, potom zábava, jak se říká. I když hřebec to asi vnímal opačně. Nepochyboval jsem, že ho někdo vyčistil po návratu z výběhu, ale bral jsem to jako takový svůj rituál. Přivítat se s ním, vyčistit ho, nauzdit, osedlat a případně v jízdárně sestavit překážky. Dneska jsem se cítil spíš na trochu drezury. Věděl jsem, že Case baví parkur víc, ale drezura byla o přesnosti, komunikaci a disciplíně, to rozhodně nemohlo uškodit ani jednomu z nás. Krom toho, šlo jen o pár základních cviků. Bavilo mě sledovat drezurní i parkurové závody, účastnit bych se toho ale nechtěl, užil jsem si dost lidí v práci a kůň byl vítaným odpočinkem od toho všeho tam venku



"Wow, to bylo dobrý!" Ozvalo se odněkud ze zadní části kryté jízdárny. Trochu mě to vyvedlo z míry, byl jsem zvyklý, že v tuhle hodinu už se na statku prakticky nikdo nepohybuje. Pak jsem si vzpomněl na paní správcovou a telefonní hovor. Dokončil jsem kolečko klusem a pomalu zastavil před hrazením.

"Děkuju," opožděně jsem reagoval na pochvalu a usmál se na kluka před sebou. Nečekal jsem, že to bude kluk, většinou tu tímhle způsobem dobrovolničily slečny, vděčné, že si můžou na chvíli zajezdit a nemusí za to platit pětikilo. Tenhle kluk ale rozhodně stál za pohled; osmnáct, dvacet let, štíhlý až hubený s pěknou symetrickou tváří a hnědýma vlasama. Rád bych řekl taky něco o jeho očích, ale v tom přítmí nebylo vidět až tak dobře.

"Jak ti říkaj?" Zeptal jsem se a zamířil zpět na A.

"Marek Tichý," odpověděl a já cítil jeho pohled v zádech.

"Já jsem Radek Novotný, ale to už asi víš," prohodil jsem s úsměvem, který mi záhy ztuhl na rtech, protože Cas okamžitě využil mojí nesoustředěnosti.

"Těší mě. Abych byl upřímnej, už docela dlouho mě zajímalo, komu Cassius patří," přiznal. To mě překvapilo, byl jsem na statku poměrně často a nikdy jsem ho tam nepotkal. To bych si rozhodně pamatoval. Kromě toho jsem věděl, kdo se mi o Case v době mojí nepřítomnosti stará.

"A schvaluješ mu majitele?" Zeptal jsem se se zájmem, zatímco Cas začal na moje pobídnutí cválat.

"Hodíte se k sobě. Netipl bych si, že máš koně, a neřekl bych do něj, že se chová jako svatoušek," řekl po chvilce zamyšleně a já se musel rozesmát.

"Seš tenhle týden druhý, kdo by netipl, že mám koně. Čím to sakra je?" Nepřestával jsem se smát, což si hřebec pode mnou vyložil jako jasný signál k volné zábavě a přešel do klusu.

"Nevim, asi na to prostě nevypadáš. Spíš bych řek, že jezdíš hrát golf ve svým eskovým Mercedesu, než že po večerech pucuješ koně po kolena ve slámě," pokrčil rameny. Přistihl jsem se při přemýšlení, zda je takhle upřímný ke všem. A ve všem.

"Jednou mě pozval na golf obchodní partner. Sledovat mě muselo být tragické, protože od té doby už všechno řeším jenom s jeho asistentkou," pověděl jsem mu procítěně, načež se začal smát pro změnu on.

"Ale když jsme u toho, já bych si zase spíš myslel, že budeš buď někde na tahu nebo přikovanej u Facebooku. Pěkný kluci bohužel nemívaj pěkný nebo zajímavý záliby," odvětil jsem. Tu druhou větu jsem si vážně mohl odpustit. Měl jsem si ji odpustit, podezřele to zavánělo flirtováním a bylo to tak okaté, že by si toho musel všimnout i slepý. Naštěstí jsem se musel opět začít věnovat koni, který si usmyslel, že se mu dneska už nic dělat nechce a zamířil k východu. Díky tomu jsem mohl věrohodně předstírat, že jsem si nevšiml zkoumavého pohledu, kterým mne mladík poctil. Jenže nešťastná věta nebyla ani poslední, ani největší hloupost, které jsem se ten večer dopustil.

Přemluvil jsem Case, byť za občasné pomoci biče, že si dáme ještě chvilku otravných diagonál, vlnovek a střídání chodů. Pak jsem sesedl, nepochybuje o hřebcově radosti z toho, že jsem tak učinil.

"Další věc, proč se k sobě hodíte," prohodil, když mě doprovázel do stájí. "Oba jste tvrdohlaví."

V tomhle jsem zase cítil závan jisté nepatřičnosti já. Nebyla to klasická drzost, ta měla jiný tón, léta praxe mi pověděla, že tohle je čistá provokace. Bez přílišného rozmýšlení jsem uchopil bičík pevněji a nechal ho pokřtít ten moc pěknej zadek před sebou. Cas sebou při zvuku plesknutí trhnul, nijak víc ho ale neřešil. Na rozdíl od Marka. Ten se překvapeně otočil a to bylo přesně ono - byl překvapený. Ne pohoršený, ne uražený, jen překvapený. Byla to divná chvilka. Já čekal, co udělá, on snad to, že se omluvím nebo to alespoň vysvětlím. Vyhrál jsem, protože po velmi nepříjemné minutě ticha se jen zeptal, za co to bylo. Tónem, který nepřipouštěl pochyb o tom, že se ve skutečnosti docela dobře baví.

"Za drzost, a teď mazej, než ti ještě přidám," popohnal jsem ho lehce, snad abych neztratil tvář ještě před ním. Celá ta situace mě zastihla stejně nepřipraveného, jako prosincový sníh silničáře. Ke koním jsem své… jiné koníčky nikdy netahal, byť některé - dobrá - mnohé, pomůcky byly více než sympatické. Bič, který jsem měl na Case, byl zkrátka jeho, nikdy mě ani nenapadlo ho použít k jiným účelům, snad i proto, že jsem měl doma jiný, vhodnější. A Casovu uzdu nebo uzdečku, jakkoliv pěkné to kožené řemení bylo, bych na člověka nasadil jen těžko. Ale hlavně, zkoušet to na zajíčka, kterého jsem sotva potkal. V podstatě jen proto, abych zahnal samotu v čase vánočním. To bylo fakt zoufalé záměrem a degradující provedením.

"Do čeho jsem se to zase uvrtal," povzdychl jsem si, když jsem nasedal zpátky do auta.



Dorazil jsem domů a bylo to ještě horší. Dlouhá nízká kartonová krabice vespod skříně vábila, jako už dlouho ne. Přemýšlel jsem, zda se tomu poddat, koneckonců, stejně jsem neměl nikoho, s kým bych mohl její obsah sdílet. Neodolal jsem. Došlo mi, že ať už jí otevřu nebo ne, nebudu mít klidnou noc. Byla na ní vrstvička prachu, která mi akorát připomínala, že ta krabice zažila lepší časy. Stejně jako můj milostný život.

Probíral jsem převážně kožený obsah, abych nakonec vytáhl na světlo kratší jezdecký bičík s širší plácačkou a změť černých kožených řemenů pospojovaných stříbrnými nýty. Nemusel jsem ani zavírat oči, abych si v tom dovedl Marka představit, nižší partie mého těla ta představa zjevně zaujala taky. Připadal jsem si jako nadržený puberťák, který si ho zkrátka musí vyhonit pokaždé, když si vzpomene na svojí prsatou spolužačku. Akorát že já si představoval mladého kluka v koženém postroji a sebe s bičíkem v ruce za ním. S vědomím, že představy mi neutečou, a že bych se vážně měl jít vysprchovat, jsem rekvizity odložil zpátky, ačkoliv charakteristická vůně kůže mi v nose ulpěla i potom, co jsem krabici zavřel.


Byla pitomost cokoliv čekat a stejně jsem se na sobotní návštěvu statku těšil jak malej. A to jsem ani nevěděl, jestli tam Marek bude. Nemohl jsem se pořádně soustředit na práci, což mě nebetyčně vytáčelo. Jednak jsem měl svoji práci rád a chtěl jsem ji dělat dobře, a taky jsem věděl, že už vážně nemám věk na platonické lásky a zamilované blouznění kdesi ve stratosféře. Muselo to na mně být vidět, protože už jsem odpaloval třetí otázku na svoje zdraví. Už když jsem vyplňoval žádost o sick day na pátek jsem věděl, že si podepisuju rozsudek mnohem horší, než kdybych do té práce šel. Ani nemluvě o tom, že předposlední týden před vánoci byl jako obvykle peklo.


V pátek jsem si přispal - báječný pocit, i když trochu zvláštní. Člověk ví, že je obvykle tou dobou už v práci, a tak má pořád pocit, že je něco špatně. Jako když vyjdete z bytu a víte, že jste něco zapomněli, jen nevíte co. V jedenáct jsem si dal velmi pozdní snídani, podíval se na zprávy a přemýšlel, co s načatým dnem. Slyšel jsem kdesi v bytě zapípání signalizující novou SMS a rozhodl se, že úkol číslo jedna je najít telefon. Po lítém boji s pamětí jsem přístroj lokalizoval v koupelně. Zpráva přišla z neznámého čísla, ale byla dost výmluvná. "Zítra na statku? M." Jestli si ze mě dělal blázny, šlo mu to vážně dobře, protože já jsem mu to žral. Neměl jsem pochopitelně potřebu se vrhnout na náhodného chlapa na ulici, ale faktem bylo, že můj… řekněme, neutěšený soukromý život se někde projevit musel a flirtování s mladým klukem ještě nebylo tak hrozné. Odeslal jsem svůj souhlas, telefon jsem ale odložil až po notné chvíli. Věděl jsem, že ten den už neudělám vůbec nic, co by zavánělo produktivitou. Sakra, bylo mi jasný, že jestli tohle nevyjde, tak už tu svojí neutěšenou situaci budu muset začít nějak řešit.

Na příjezdové cestě jsem si všiml Marka, stojícího u branky a kouřícího cigaretu, která se k němu ale vůbec nehodila. Co naplat, kouření je mezi mladýma zjevně pořád stejně "free, cool a in." Zaparkoval jsem, vzal ze zadního sedadla kabát a vyrazil k němu.

"Ahoj," pozdravil jsem s úsměvem, který mi opětoval.

"Ahoj," opětoval pozdrav a zadíval se mi do očí. O dost déle, než by běžný člověk považoval za slušné. A tak jsem si ho konečně mohl prohlédnout lépe, než v sotva osvětlené hale. Poopravil jsem svůj názor z "rozhodně stojí za pohled," na "rozhodně stojí za deset pohledů a pokud možno i večeři." Lesklá hnědá kštice s bronzovými odlesky a oči stejné barvy spolu s rozhodně pěknou sportovní postavou mi evokovaly dostihového hnědáka. Nechtěl jsem tam před ním slintat na zem, takže jsem se rozhodl pro taktický ústup do stáje.

"Vzhledem k tomu, že ti mám jezdit Case do konce roku, tak jsem si říkal, že bude nejlepší, když mě uvidíš přímo na něm a rozhodneš se podle toho. Domluvil jsem se správcovou, že si můžeš na vyjížďku půjčit jednoho z místních valachů, co ty na to?" Řekl mi, aniž by se byť na vteřinu přestal usmívat. Byl jsem v tom po kolena. Deset minut a já byl pevně rozhodnutý, že ho po vyjížďce pozvu na večeři.

"To zní dobře, díky že jsi nad tím tak přemejšlel," odkýval jsem, zatímco jsme se blížili ke Casovu boxu.

"Nah, kdybych měl já koně a přemýšlel o tom, že na něm nechám jezdit někoho jiného, taky bych si toho člověka chtěl nejdřív proklepnout," zasmál se.

Koně patřící léčebně sloužili k terapii a byli tudíž velmi odolní vůči stresu, krotcí a poslušní. Cas byl sice zlatý, ale když si postavil hlavu, nepřesvědčila by ho ani taška jablek. Dostal jsem jedenáctiletého Dana, křížence chladnokrevníka bůhví s čím. Byl jsem už dobrých pět minut v sedle a čekal před stájí, když se ke mně připojil Marek na Casovi. Vidět někoho jiného na hřbetu mého koně bych přirovnal asi nejsnáze k tomu, když někdo někomu půjčí svoje auto. Hodně drahé auto, které má opravdu rád. Na jednu stranu tomu druhému přejete, aby si konečně zažil ten báječný pocit, který vy tak důvěrně znáte, ale vždycky, vždycky budete mít trochu strach.

Vydali jsme se krokem z areálu statku, ale jakmile se kopyta koní dotkla hlíny na poli, oba jsme pobídli své oře do klusu. Dan byl trochu nemotorný, zvlášť ve srovnání s lehčím a mladším Casem, na druhé straně reagoval na pobídky a povely hned a bez zbytečných vytáček. O to víc jsem mohl věnovat pozornost druhému jezdci. Všímal jsem si drobných naschválů, které mu Cas dělal: občas v klusu vypadl z rytmu, občas pohodil hlavou, div Markovi nevyrval otěže z rukou, nebo se třeba rozhodl, že se mu moc chce procvičit drezura a prostě klusal bokem. Marek se ale držel statečně. Bylo vidět, že mu Cas občas trošku přerůstá přes hlavu, ale ve většině případů ho bez větších problémů srovnal do latě. Měl jsem Case díky tomuhle o to víc rád. Nebyl splachovací, dovedl dát jasně najevo svá přání, a pak už to bylo jen o tom, kdo je přesvědčivější. Ale to, co dělal Markovi, by si se mnou nedovolil, o tom jsem nepochyboval.

Jízda byla osvěžující, zábavná a vlastně i relaxační. Obavy o mého koně mě opustily celkem záhy, a dál už jsem si jen užíval. Zejména nerušený výhled na Markův zadek, když vysedal do klusu. Navzdory zásadám bezpečného ježdění jsem se trochu zasnil, a představil si tentýž zadek pěkně červený od bičíku. Marek by možná uronil i pár slz, ale věděl by, že výprask byl zcela zasloužený. Nepřel by se o tom. Pochválil bych ho, jak hezky držel. To byla přesně chvíle, kdy jsem se musel zarazit. Erekce v sedle není ani trochu zábavná. Marek už zjevně uzavřel s Casem nějakou dohodu, protože bělouš najednou poslouchal jak hodinky. Jen jsem doufal, že se na mě ti dva tajně nedomluvili, to bych taky nemusel přežít.


"Poslyš, Marku, máš chvilku?" zastavil jsem mladíka, který už byl na odchodu. Všechno kolem koní jsme probrali a mně už zbýval jen poslední bod na seznamu.

"Jasně, co pro tebe můžu udělat?" to byla dost zvláštní otázka a na moment mě vyvedla z míry.

"Máš nějaký plány na večer?" nechtěl jsem moc chodit kolem horké kaše, pokud má zájem, tak má, pokud ne, tak čím dřív to budu vědět, tím líp pro všechny.

"No… asi nic zvláštního, proč?" díval se na mě zkoumavě, a pomalým krokem mě vedl za bránu statku, kde si bude moct zapálit.

"Přemýšlel jsem, jestli bys se mnou nešel na večeři," vybalil jsem bez okolků.

"Huh," vypravil ze sebe, zjevně zaskočen.

"Rád bych předeslal, že to nemá nic společného tady se statkem, Case ti rád svěřím nezávisle na odpovědi." Poznamenal jsem ještě, ve strachu, že by si kluk mohl myslet kdoví co. Tedy, já bych byl rád, aby si představoval kdoví co, ale jen v tom správném kontextu.

"To… je trochu nečekaná otázka. Myslel jsem, že se budeš jen kochat mým pozadím," prohodil s naprostou samozřejmostí, která mě tak trochu odzbrojila.

"Rád bych se kochal i jinými věcmi, pokud budeš souhlasit," nedovolil jsem si z konverzace couvnout. Markův nevinný zjev evidentně ukrýval netušená zákoutí, která nevinnost hltala s větším gustem, než černá díra. To ve mně probudilo jen větší zvědavost. Až mě z toho svrběly prsty.

"Večeře zní dobře, kde?" Připustil s lehkým úsměvem Marek.

"Znám jednu výbornou restauraci v Holešovicích," navrhl jsem. Ve skutečnosti jsem tam zarezervoval dvě místa už ráno. Jen pro jistotu, samozřejmě.

"No tak fajn," úsměv se mu rozšířil. Zašlápl špaček do země, a obsadil místo spolujezdce v mém autě.

To šlo podstatně lépe, než jsem si představoval. Ne, že bych si stěžoval.

Marek byl příjemný společník - dokázal tak akorát vyvážit mluvení a poslouchání, otázky ze zdvořilosti, a takové, které ho skutečně zajímaly. Byl bystrý a chytrý, s velmi pohotovým smyslem pro humor, a než jsem si cokoliv uvědomil, tak jsme se najedli, zaplatili, a já ho zval k sobě domů.

"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad," zaváhal, trochu bezradný.

"I za předpokladu, že bych byl kanibal, už bych do sebe dneska nic nedostal," pousmál jsem se.

"Heh, to asi ne. Ale co kdybys mě chtěl připravit o čest?" v očích mu tančily pobavené jiskřičky.

"Na to ti můžu klidně odpovědět teď," ztišil jsem hlas, ačkoliv ulice byla v jedenáct večer skoro prázdná, "jen málo věcí by mi udělalo větší radost, než tě připravit o čest. A všechny ty lepší věci by jen znamenaly, že tě o ni připravím velmi specifickým způsobem."

"Jo? Tak schválně," vtip v jeho očích nahradilo něco jiného. Hladového.

"Chtěl bych, aby ti tělo objímala kůže. Kožený postroj, utažený tak akorát, abys ho cítil při každém pohybu. A že by ses teda hýbal…," přešel jsem do takového pološeptání, jako bych mu říkal nějaké velké tajemství, což byla tak trochu pravda. Tohle nebylo něco, co bych lidem vyprávěl na potkání.

"Vážně? Nějak se mi dneska už hýbat nechce," popichoval mě k pokračování. Kdybych si dovolil nad tím víc přemýšlet, byl bych bezesporu šokovaný. Jím, i sám sebou.

"Ah ale to se podívejme, takový mladý, pěkný hřebeček, a už je líný? Já myslím, že na lenost je nejlepší bič. A možná něco s… hlubší aplikací," jak já byl rád, že jsme vypadli na ulici. Boule v mém rozkroku byla jistě jen těžko k přehlédnutí.

"To by sis troufnul na mladýho a jankovitýho? S takovýma bývá spousta práce…," zadíval se mi do očí s neskrývaným očekáváním.

"To nevadí, hlavní je, jestli se mu bude chtít pracovat, zbytek už přijde sám," jestli mě při odjezdu ze statku svrběly prsty, tak teď jsem se skoro třásl očekáváním. Přísahám, že jestli si ze mě ten kluk dělá blázny, tak ho snad tím bičem vezmu bez ohledu na jeho názor.

"Já myslím, že má až moc energie, a pokud ji někdo… usměrní, tak to bude jenom dobře," pousmál se a mně ze srdce spadl ohromný kámen. Jen jsem doufal, že moje zkušenosti opráším tak snadno, jako tu krabici ve skříni.


Cesta ke mně probíhala víceméně v tichosti. Marek si nervózně pohrával se svým telefonem. Když jsem si toho všiml, ujistil jsem ho, že je zcela v pořádku, když dá vědět rodičům nebo kamarádům, kam jede. Mohl jsem jen odhadovat, že asi není Markovým zvykem jít s někým po první schůzce. Pokud ho taková externí pojistka uklidní, tím lépe pro nás oba. Trochu mě mrzelo, že jsem se nemohl pořádně připravit. Ze všeho nejvíc mě paradoxně štvalo právě to, že musíme ke mně. Pokud bych chtěl kluka jen do postele, bylo by to pochopitelně zcela v pořádku, ale na to, co jsem skutečně chtěl, u mě nebylo dost dobře místo. Nežil jsem si zrovna zle, o dvousetmetrovém ateliéru místo normálního osmdesátimetrového bytu jsem si ale i tak mohl nechat jen zdát.

"Už jsi někdy něco podobného dělal?" zeptal jsem se lehkým tónem, který vůbec neodpovídal tomu, jak jsem se cítil.

"No… ne, ani ne," přiznal překvapivě stydlivě.

"To nevadí. Vezmeme to pomalu a přestaneme kdykoliv budeš chtít. U mě doma toho stejně zrovna moc nezvládneme." Dovolil jsem si na moment otočit hlavu a věnoval mu úsměv, který byl snad trochu uklidňující.

"Něco jsem o tom četl. O ponyplay. A viděl nějaký videa…," přiznal po chvilce. Konečně jsem trochu pochopil, odkud vítr vane. Nezdálo se mi, že by se předtím chytil tak rychle, aniž by vlastně tušil, o čem mluvím.

"Fajn, to se bude hodit," usmál jsem se, a zaparkoval kousek od domu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama